České národní listy
září, říjen 2021
Edvard Beneš, prezident Budovatel
*29.5.1884 +3.9.1948
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.
Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali
a solí slz, jež vyplakala zem,
Vás nevítáme. My Vás milovali
v těch dobách přetěžkých a my vás milujem.
Když v nocích bezesných u našich amplionů
hvězdami dálek zazníval Váš hlas,
jako by někdo strhl s očí clonu,
jak bychom byli někde blízko Vás.
Vy jste nám dolíval oleje do plamene
ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,
lid náruč otvírá, na srdce roztoužené
chce si Vás přivinout.
Jaroslav Seifert
Druhý prezident Československé republiky přišel na svět 28.5.1884 v Kožlanech jako desáté dítě v rodině drobného rolníka, který usilovností a podnikavostí proměnil během let chalupu v pěkný grunt. Do vínku se mu dostalo mimořádné pracovitosti a píle, úcty k vzdělanosti a lásky k svobodě a vlasti. Dva jeho starší bratři se stali učiteli a také on se dal cestou chudého studenta. Univerzitní studia absolvoval nejen v Praze, ale i v Paříži, Dijonu, Londýně a Berlíně. Získal rozsáhlé znalosti v řadě oborů a v několika jazycích. Přivydělával si jako novinář, dopisovatel a překladatel. Po návratu do Prahy učil 4 roky na obchodní akademii. Na popud T.G.Masaryka, kterého obdivoval, se habilitoval na Karlově univerzitě spisem o demokratickém socialismu. Ale sotva nastoupil akademickou dráhu, vypukla válka a on se dal mužně a nadšeně do služeb zápasu za československou samostatnost. Zpočátku byl spojkou T. G. Masaryka, činného v zahraničí, a Mafie, tajným spolkem vlastenců doma (Herben, Šámal, Soukup, Scheiner, Kramář, Rašín aj.). Od r.1915 jako generální sekretář Československé národní rady v Paříži organizoval zahraniční odboj spolu s Masarykem, který se zdržoval ponejvíce v Londýně a ve Washingtoně a s M. R. Štefánikem, který neúnavně cestoval po všech spojeneckých zemích. Koordinovaným úsilím dosáhli tito tři muži nejen podpory krajanů v cizině, ale i mobilizace dobrovolných československých legionářů na ruské, francouzské a italské frontě. Úspěšným jednáním s předními evropskými a americkými politiky získali pak v průběhu roku 1918 mezinárodní uznání a politické záruky pro nově vznikající svobodný stát – Československou republiku. T. G. Masaryk ocenil Benešovy zásluhy zcela lapidárně: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“
Ve vládě nového státu ČSR se stal dr. E. Beneš ministrem zahraničních věcí. S vynikající přípravou odbornou i jazykovou (byl kompetentní jak v historii tak právovědě, jak ve filozofii tak v sociologii a politologii) stal se brzy osobností známou a uznávanou při koncipování poválečných mezinárodních smluv (Versailles) a v dalším dvacetiletí v mezinárodním úsilí o zajištění míru a kolektivní bezpečnosti. S jeho jménem jsou spojeny aktivity Společnosti národů, např. Ženevský protokol o pokojném řešení sporů z r.1924. Nebylo jeho vinou, že z návrhu rozsáhlého systému smluv se mu podařilo na Západě zabezpečit jen spojenectví s Francií, na Jihu s Jugoslávií a Rumunskem (Malá dohoda).
F.X.Šalda ocenil, že „Beneš přináší z každé cesty (jako ministr) jen mír“, a i „jako president (stal se jím r.1935) zůstává rytířským strážcem míru. Dovede v sobě slučovat pravou lásku k své zemi a k svému národu s pravou mezinárodností, tj. láskou k člověku jako naději a nástroji lepšího života budoucího. ...Je z lidí, kteří jdou za svou myšlenkou a neprodají ji za mísu čočovice. V představě nestranných politicky kulturních evropských pozorovatelů je Beneš pólem civilizace, práva, kooperace národů, přesvědčení o vítězství rozumu a ducha nad surovými pudy zvůle a násilnické expanze. Jeho jméno se stává šifrou v telegrafní abecedě dnešního vzdělance. Je to zkratka za slova: boj o právo, spravedlnost, lidství.“
Prezident Beneš marně usiloval udržet systém kolektivní bezpečnosti v Evropě, zastavit hitlerovskou agresi a zabránit druhé světové válce. Bohužel, velmoci se rozhodly pro politiku appeasementu, ústupků a smiřování s agresorem. Dovedly tak Evropu a po ní celý svět k úděsnému
válečnému konfliktu. Prezidentovi se podařilo třikrát odrazit přímý Hitlerův útok (mobilizace v říjnu 1937, v květnu 1938 a v září 1938). Avšak 29 .9 .1938 byl náš odpor zlomen neblaze proslulou dohodou čtyř velmocí v Mnichově (Anglie, Francie, Německo, Itálie). Prezident Beneš byl nucen abdikovat a opustit republiku. Nepřestal sledovat, co se děje doma, a tak hned 16. března 1939 veřejně protestoval proti německé okupaci a rozbití pomnichovského Československa a postavil se do čela našeho druhého odboje za obnovení Československa a jeho samostatné existence.
Nebylo jiné volby
Zní, zní zrady zvon, zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly?
Francie sladká, hrdý Albion
a my jsme je milovali
F.Halas
Z doby, kdy prezident Beneš nejpalčivěji a nejbolestněji prožíval peklo Mnichova, se dochovaly doklady morálního úpadku části naší inteligence, která se zbaběle distancovala od prezidenta a od idejí, které po 20 let Československá republika vyznávala. Svalujíc všechnu vinu za mnichovskou krizi a vojenskou kapitulaci bez boje na hlavu E. Beneše, snažila se z nově vzniklé situace tzv. „Druhé“ republiky vytěžit pro sebe co nejvíce prospěchu a výhod na úkor idejí demokracie a humanity i národní hrdosti.
V té době poslal odstoupivšímu prezidentovi list dr. Ladislav Rašín. Důrazně v něm odmítá mediální protinárodní štvanice, vyjadřuje prezidentovi úctu a vděčnost i věrnost. Rytířsky přiznává, že ze dvou katastrof, mezi kterými jsme si mohli vybrat, by on volil válku, ale chápe, že prezident, odpovědný za statisíce životů, válku odmítl. Podobné pochopení chybělo politické levici (K. Gottwald) i pravici (P. Tigrid, V. Černý). Ti dva dokonce zpochybnili osobní statečnost prezidentovu, jako kdyby v modení době (!) váhal táhnout do boje v čele ozbrojenců! Ani Masaryk (jak se spekulovalo) by nemohl v dané situaci vyhlásit „tož budeme sedlat“, aniž by racionálně zvážil všechna fakta.
Fakta byla taková, že izolovaná obrana země obklopené ze všech stran nepřátelskými státy neměla naději na úspěch. Ani na pohraniční opevnění (ke všemu nedokončená) nebylo možno se spoléhat. Jejich úkolem bylo útočníka pouze zadržet na určitý čas, než zasáhnou spojenci. Když však spojenci neočekávaně od svých závazků odstoupili, ozbrojené střetnutí se ukázalo jako nepřijatelný avanturismus. Uvnitř pohraničního opevnění přece existovala „pátá kolona“, tří milionů Němců na českém území se zmocnila vlna prohitlerovského nadšení, každý pátý voják byl Němec. To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla již nevypovězená válka proti nám. Na vojenský úspěch nebyla naděje. Ale co horšího. Za daného stavu mezinárodního veřejného mínění (politika a rétorika appeasementu) hrozila i morální katastrofa. Mediální zpracování veřejného mínění dokáže přece hravě zfalšovat i morální smysl obrany. V atmosféře prosycené mnichovanskou propagandou bylo snadné označit ČSR za rušitelku míru a původkyni válečného konfliktu, který nadto mohl přerůst v evropskou, ne-li světovou válku proti SSSR, pokud by nám šel na pomoc.
Slouží národu ke cti, že byl odhodlán k boji a k obětem. Prezident věděl, že boj za svobodu se bez obětí neobejde, bez obětí nebyl ani první a nebude ani druhý odboj, ani domácí ani zahraniční, kterému zakrátko – věren tradici z první světové války – stane v čele. Ale nechtěl připustit oběti marné, a co horšího, proti obětem zneužitelné. Vždyť vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece ČSR podlehla Hitlerově provokaci a umožnila by mu křičet do světa, že „versailleský zmetek“, hnízdo“ židobolševismu“, potlačovatel menšin vůbec a německé zvláště narušil mír, který on, Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“. Jen to, že jsme se zdrželi ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, odhalilo Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru definitivně si přisvojit naše země jako údajně „německý prostor“. Boje Poláků, Dánů, Holanďanů atd., které se nám předhazují, přišly již do jiné situace. Světová veřejnost již nejásala nad mnichovským mírem, iluze o Hitlerovi již padly, dík právě osudu Československa. Proč některým pseudoradikálům vadilo a stále vadí, že Hitlerova provokace vyšla na prázdno a že byl podán důkaz o pravých záměrech Třetí říše a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?
Další události vedly k přehodnocení mnichovanské politiky, takže z druhé světové války vyšlo Československo po boku vítězných mocností (dík především zahraniční diplomatické misi prezidenta Beneše) s pocitem satisfakce za utrpěná příkoří a s hrdostí na projevy rezistence národa, který se bránil v druhém odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách. R. 1945 se prezident Beneš vrátil do vlasti nadšeně a radostně vítán osvobozeným národem a s odhodláním řešit nové úkoly s respektem k demokratickému vývoji první republiky.
Dr.E.Beneš měl od počátku mnoho nepřátel: jako spolutvůrce ČSR a její ministr zahraničí i jako československý prezident. Časem jich neubývalo, spíše naopak, a jsou tu dosud: ctitelé starého mocnářství a odpůrci samostatného Československa, iredenta německá i maďarská, agresivní neonacionalisté, nepřátelé demokracie, fašisté doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, opozice zprava i zleva, intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si i navzájem půjčovali. A děje se tak dosud. Zásadně se nepřipomíná Benešův lví podíl na prvním zahraničním odboji (1914 - 1918), spolupráce s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem, účast na budování meziválečného Československa, formování principů demokratické politiky v evropském i světovém měřítku. Stejně tak se neberou na vědomí jeho zásluhy v druhém zahraničním odboji (1939-1945). S nasazením všech sil včetně diplomatické erudice jej vedl k osvobození a obnovení naší vlasti. Zato po vzoru goebelsovské propagandy se donekonečna opakují jeho dvě údajná „selhání“, přijetí mnichovského diktátu a přijetí demise 12 ministrů v únoru 1948. V obou zmíněných mezních situacích (v té první jsme to ukázali konkrétním rozborem) působily mocné historické síly, které prezident malé země nemohl ovlivnit. Pokud musel volit, rozhodoval se za národ s veškerou odpovědností a volil – menší zlo.
K otřepaným výmyslům o dvojím „selhání“ přibyla vlivem vstřícnosti k aktivitám revanšistických spolků odsunutých Němců i nenávistná představa prezidenta Beneše jako strůjce poválečných osudů vysídlenců. Je to součást propagandistických dezintepretací dějin, v příkrém rozporu s historickými fakty. Tato neblahá vstřícnost vyšla najevo, když parlament ČR navrhl zákonem ocenit zásluhy druhého presidenta, podobně jako byl kdysi oceněn T.G.Masaryk. Bylo politováníhodné a zahanbující, že senát za předesednictví P. Pitharta návrh zamítl. Byl však poslaneckou sněmovnou přehlasován, a tak od dubna 2004 LEX BENEŠ platí.
Prezident Beneš se skutečně zasloužil o stát, a to hned dvakrát: Za 1. světové války se spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem zasloužil o vznik svobodné a samostatné Československé republiky. Za 2. světové války za její záchranu ze smrtelného nebezpečí a za návrat mezi suverenní státy.
Kolem 130. výročí narození prezidenta dr. Edvarda Beneše bylo napsáno mnohé. V jakési neurčitosti se však ztrácí jeho souhlas s teorií konvergence Západu a Východu, včetně vztahu k Stalinovi a k SSSR. V poválečné atmosféře optimismu a nadějí se všeobecně věřilo, že Západ bude „socializovat“ a Východ „demokratizovat“ a zblíží tak svá stanoviska. Tato víra však netrvala dlouho. Myslím, že danou problematiku s nadhledem ukazují autentické Benešovy „Paměti,“
které vyšly r.1947. Prezident Beneš uvádí, že si po vítězné válce Spojenců přál obnovit a přebudovat náš stát tak, aby byl co nejlepší a nejtrvalejší. Chtěl postupovat cestou vývojovou a nenásilnou. K mezinárodní situaci napsal doslova: „Věřím, ... že nová demokracie poválečná a systém sovětského socialismu by mohly žít vedle sebe opravdu smírně, bez rivalit a nepřátelství, ve spolupráci a vzájemné dohodě. ...Obávaje se toho, co se už dnes na obou stranách ukazuje, ... dodávám: Jaký bude konečný stav a postup tohoto vývoje u jednoho či druhého z obou těchto sociálně-politických systémů, nemůže říci nikdo... Půjde tento vývoj až ke konečnému násilnému vyvrcholení, anebo jej obě strany, přestavše se holedbat svou revoluční silou nebo atomovými pumami, jakož i zdůrazňováním skutečných nebo jen předpokládaných slabostí svého odpůrce, navrátivše se k politice tak státnicky prováděné za těžké doby války, samy zastaví a obrátí jej ve směr pro oba nutný a příznivý? Ne-li, pak běda, běda bez rozdílu všem nám.“ To, že se nešlo cestou konvergence, ale cestou studené války, bylo nejen zklamáním nadějí prezidenta Beneše, ale svými tíživými důsledky na nás doléhalo celá desítiletí a vlastně doléhá dodnes.
Použitá literatura
Šmeral, B.: President Budovatel. Praha, Brno, B. Bystrica 1946
Olivová, V.: Zápas o Československo. Praha 1922
Beneš, E.: Paměti. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Praha 1947 a 1948
Černý, V.: Paměti. Brno 1992
Tigrid, P.: Kapesní průvodce...Praha 1990
Beneš, E.: Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946 a 1947
Beneš, E.: Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky. Praha 1947 a 1948
Beneš, E.: Demokracie dnes a zítra. Praha 1
Boj o budoucnost, anebo promrhané hlasy voličů?
Část 1
17. 5. 2021
Vedle stran a hnutí, které existovaly již delší dobu, se objevily i účelově zřízené nové strany „na jedno použití“, většinou kopírující určitou část programu SPD. Celkem se tedy na vlasteneckém programu prezentovalo 17 dnes samozřejmě mimoparlamentních stran a hnutí. Počet vlasteneckých hlasů, který takto nejprve propadl, byl tehdy skoro 5%. Bylo to těch chybějících 5 %, které umožnily ČSSD vstup do vlády. Odpovědnost za vše, co vláda s účastí ČSSD napáchala na naší zemi, jednoznačně nesou i ti voliči, kteří promrhali své hlasy. (Pozn. redakce: Zde se pan poslanec mýlí, voliči nenesou odpovědnost za diskriminační způsob přerozdělování hlasů od stran, které se nedostaly nad 5% hranici. Tento způsob si navrhli a odsouhlasili poslanci parlamentu.)
Protože podle tehdy platného volebního systému byl uplatněn tzv. d´Hondtův přepočet hlasů na mandáty, ve kterém byly hlasy stran a hnutí s celostátním ziskem pod 5 % hlasů, přerozděleny vítězným stranám. Můj argument, že voliči těchto malých mimoparlamentních stran de facto volí ANO, nebyl vyslyšen. Výsledek jsme viděli všichni. Hlasy malých stran propadly ve prospěch vítězů voleb. Dle našeho detailního propočtu v důsledku tohoto stavu – a kandidatury subjektů bez sebemenší šance na relevantní volební výsledek – přišlo hnutí SPD o zisk dalšího mandátu minimálně v osmi volebních krajích,tzn., že jeho zisk mohl naprosto reálně být nikoli 22, ale 30 mandátů…I podoba vlády mohla být jiná.O tom, že se v drtivé většině případů těchto ministran jednalo o zcela účelovou kandidaturu, a nikoli o vážně myšlený krok a přirozenou součást existence plně funkční a pracující politické organizace reálně usilující o získání určitého podílu na politické moci, svědčí samotný přehled těchto subjektů a fakt, že v období mezi volbami do Sněmovny v roce 2017 a letošními volbami tamtéž nevyvíjejí prakticky žádnou politickou činnost, nerozvíjejí program, nevstupují do politické debaty:
Řád
národa – Vlastenecká unie: ve volbách v roce 2017 – 0,17
% hlasů
Rozumní
– 0,72 % hlasů
Cesta odpovědné společnosti – 0,07 % hlasů
Blok proti islámu – 0,10 % hlasů
Referendum o Evropské unii – 0,08 % hlasů
Dobrá volba 2016 – 0,07 % hlasů
Republikání M. Sládka – 0,19 % hlasů
Česká strana národně sociální – 0,03 % hlasů
Realisté – 0,71 % hlasů
Dělnická strana sociální spravedlnosti – 0,2 % hlasů
Strana práv občanů – 0,36 % hlasů
Strana svobodných občanů – 1,56 % hlasů
Volte Pravý blok – 0,01 % hlasů
Radostné Česko – 0,07 % hlasů
Občanská demokratická aliance – 0,15 % hlasů
Občané 2011 – 0,01 % hlasů
Česká národní fronta – 0,01 % hlasů
Sportovci – 0,2 % hlasů
Národ Sobě – 0,01 % hlasů
Slyšeli jste za poslední čtyři roky o drtivé většině z těchto subjektů jakoukoli relevantní informaci o jejich činnosti konkrétních politických aktivitách? Tedy kromě toho, že chtějí opět kandidovat v letošních volbách do Poslanecké sněmovny… Dnešní situace, kdy volební systém(který v roce 2001 sám prosadil) najednou předseda ústavního soudu Rychetský shledal neústavním, se v základních principech nakládání s propadlými hlasy od toho předchozího téměř neliší. Pouze v tom, že k jejich převodu k úspěšnějším, hlavně vítězným, subjektům dochází v tzv. druhém skrutiniu, nikoli prostřednictvím nastavení tzv. volebního dělitele. Situace a role osudu hlasů malých stran se tedy opakuje. Letošní situace ale je natolik přelomová, že musíme upozornit na klíčové momenty:
Jedná se především o reálné nebezpečí nástupu maoistických skupin, vedených piráty a za podpory tzv. (i když ve skutečnosti už dávno ne) demokratických stran. Abychom tomu byli schopni zabránit, musíme si uvědomit, že:
Pokud budeme ochotní se smířit s tím, že každý za sebe toho mnoho nedokážeme
Pokud budeme souhlasit, že máme společný cíl a tím i společné nepřátele
Pokud jsme skutečnými vlastenci a jsme ochotni vlasti přinést oběť, byť by tou obětí měla být vlastní pýcha a ego
Pokud budeme schopni se spojit do protestní koalice ještě před volbami.
Potom budou vlastenecké strany schopné najít někdy bolestivý kompromis s SPD, vybrat nejschopnější a nejkompetentnější politiky (tedy nikoliv všehoschopné) ze svých řad na posílení kandidátek SPD a společně se přiblížit kýženým 20 % hlasů, které následně umožní vytvoření vlády s hnutím ANO – a znemožní vznik protinárodní progresivistické „pirátské“ vládní většiny.Mgr. Jiří Kobza, poslanec PČR
1.Trikolóra
+ Svobodní + Soukromníci (1,56 +0,36=1,92%)
Svobodní:
Volby do PS 2017 – 1,56% hlasů, Volby do EP 2019 –
0,65%
Soukromníci:
Volby do EP 2019 – 0,36%
2.Volný
blok + Dělnická strana sociální spravedlnosti
Dělnická
strana sociální spravedlnosti Volby do PS 2017 – 0,20 %
hlasů, Volby do EP 2019 – 0,18%
3.Přísaha Roberta Šlachty – nový subjekt
4.Hnutí
Prameny (Cesta odpovědné společnosti a Strana národní svobody) :
0,07%
Cesta
odpovědné společnosti: Volby do PS 2017 – 0,07% hlasů,
Volby do EP 2019 – 0,33%
5.Aliance pro budoucnost (Rozumní+Demokratická strana Zelených), celkem podle voleb do EP1,38%
Rozumní:Volby
do PS 2017 – 0,72% hlasů, Volby do EP 2019 –
0,78%,
Demokratická
strana zelených:Volby do EP 2019 – 0,60%
6.Aliance národních sil Volby do EP 2019 – 0,08%
7.Otevřeme Česko normálnímu životu – nový subjekt
8.Senioři 21 – nový subjekt
9.Švýcarská demokracie – nový subjekt vzniklý z hnutí Jednotní
10.Nevolte Urza.cz – nový subjekt
11.Strana Zelených Volby do PS 2017 – 1,46% hlasů,
12.Moravané Volby do EP 2019 – 0,27%
13.Moravské zemské hnutí Volby do EP 2019 – 0,13%
14.Koruna
česká Volby do PS 2013 – 0,17% hlasů, Volby do EP
2014 – 0,16 %
Volby
do PS 2017 a Volby do EP 2019 – nekandidovali
15.Strana Levice – nový subjekt
16.Volte Pravý blok Volby do PS 2017 – 0,01% hlasů, Volby do EP 2019 – 0,20%
Takže
když to všechno poctivě posčítáme, máme u stran, které
kandidovaly minule, nejméně 6,47% vlasteneckých hlasů, které
míří díky přepočtům od vlastenců k pirátům, případně
k ANO. Kromě toho je zde dalších 7 nově vzniklých
subjektů, které přes všechny svoje ambice odštípnou
z vlasteneckého bloku nejméně dalších 6-7%. Celkový
rozdíl tedy bude nějakých 13 % vlasteneckých hlasů! Tušíte
alespoň zběžně, kolik je to poslaneckých mandátů? Výsledkem
této volby bezpochyby bude, že dokonale znemožní A. Babišovi
vytvoření většinové dvojkoalice ANO+SPD a zabrání to k veliké
úlevě v Bruselu i ultralevice v ČR účasti SPD ve
vládě. Voličům, kteří takto přihrají své hlasy
ultralevicovým partajím, které by jinak v životě nevolili,
se dostane hlasitého potlesku od nastupujících pirátů a
jejich satelitů (ODS,STAN,KDU-ČSL a TOP09).
Můžeme tedy shrnout, že voliči těchto malých stran v případě sněmovních voleb, de facto volí piráty. Je to škoda, protože jediné hnutí SPD má možnost nástup ultralevice zastavit, jenže bez podpory voličů nedokáže nic.
Mgr.Jiří Kobza, kandiduje za SPD v Praze na 4. místě kandidátky
První
část textu Boj o budoucnost anebo promrhané hlasy voličů byla
zveřejněna
na:
https://www.ireporter.cz/2021/05/17/boj-o-budoucnost-anebo-promrhane-hlasy-volicu/?fbclid=IwAR0lmm4mW_3ffw9aKE7bt9tYObFQKY5ERoJP1JW3-E40IKAFoRpGi2Vuk
Vzestup Německa mezi světové velmoci?
Německý ministr zahraničí Steinmeiera o velké moci k velkému businessu
Při své zahajovací řeči na ekonomickém summitu SZ apeloval německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier na vůdce businessu, aby podpořili vzestup Německa mezi světové velmoci. Shromáždění se sice nekonalo v Parkhotelu v Düsseldorfu, nýbrž v berlínském hotelu Adlon. Ani v auditoriu neseděl Fritz Thyssen s Gustavem Kruppem von Bohlenem und Halbachem, nýbrž jen CEO Thyssen-Krupp Heinrich Hiesinger a další současné těžké váhy německých velkopodniků. A samozřejmě, že ani současný sociálně demokratický ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier není Adolf Hitler.
Steinmeierovo vystoupení nicméně Hitlerův proslov v Průmyslovém klubu z 26. ledna 1932 v Düsseldorfu dost připomínalo. Podobně jako někdejší nadcházející Führer i Steinmeier přímo apeloval na německý velký business, aby podpořil vzestup Německa mezi světové mocnosti. Výslovně velký business vyzýval, aby jej a vládu podpořil s protlačováním militaristické zahraniční politiky i proti vůli lidu. Steinmeierův program silně připomínal německou touhu po moci, o které se kdysi věřilo, že je věcí minulosti. „Německo by mělo ‚vést Evropu, aby vedla svět, evropanizovala Rusko a multilaterizovala US‘,“ žádal je Steinmeier s citacemi s odkazem na spis vystavený tento měsíc na oficiální webové stránce ministerstva zahraničních věcí. K tomu dodal: „Není to malý úkol!“
Význam těchto slov lze těžko nerozpoznat. Návrat Německa k agresivní zahraniční politice probíhá podobnými kanály, jako k tomu došlo v první polovině 20. století. Německá elita zase jednou vidí svůj „úkol“ v dominanci nad Evropou, aby se stala světovou mocností. Dnes, stejně jako tehdy, znamená tento program německého imperialismu konflikt s Ruskem a se Spojenými státy. „Evropanizace Ruska“ neznamená nic jiného než podřízení Ruska Evropě pod kontrolou Německa. „Multilateralizace US“ znamená zpochybnit roli Spojených států jako světového hegemona. Jinými slovy německá zahraniční politika se bude v budoucnu v narůstající míře rozvíjet v opozici k těmto dvěma mocnostem, proti nimž už vedla dvě světové války.
Po zločinech nacistického režimu zkouší německá elita, přinejmenším prozatím, svůj program třetího „úchvatu moci“ prezentovat, jako kdyby na ni byl uvalen zvnějšku. Každý den, protestoval Steinmeier v Aldonu, se střetáváme „s očekáváními německého zapojení od našich partnerů v zahraničí.“ On proto „požádal velkou skupinu mezinárodních expertů, aby formulovali svá očekávání od německé zahraniční politiky.“
Z mnoha odpovědí, které na tuto žádost obdržel, zdůraznil Steinmeier jen jednu nadepsanou „Německý úděl: vést Evropu, aby vedla svět.“ Ta pochází z pera v Indii narozeného profesora Kishore Mahbubaniho z Národní university v Singapuru, z tohoto místního autoritářského státu s jednou stranou.
Tento text lze spolu s dalšími voláními po agresivnější německé zahraničí politice nalézt na webu „Review 2014“ německého Ministerstva zahraničí. O těchto Mahbubaniho klíčových požadavcích řekl Steinmeier stroze: „A víte, kdo mi to řekl? Ne žádný Francouz ani Američan, nýbrž tohle nám napsal indický profesor.“
Steinmeierův projev byl pozoruhodný ne jen kvůli jeho volání po německém vůdcovství ve světě. Rovněž v něm otevřeně vyjádřil program imperialismu. V jeho jádru byl závěr, že ve světě, kterému čím dál více dominují národní konflikty, nemůže Německo už dále prosazovat své národní zájmy výlučně ekonomickými prostředky, nýbrž že musí vycházet i ze zahraniční politiky a vojenské síly.
Steinmeier ve svém úvodním slově řekl, že to není žádná náhoda, že zrovna „na konci toho turbulentního roku 2014“ otvírá tento business kongres „projevem o rozhodné zahraniční politice.“ On „za celý svůj politický život nepamatuje dobu, kdy by mezinárodní krize propukaly v tak velkém počtu, na tolika místech světa s tak rozdílnou povahou, jako je to s jejich souběžným propukáním dnes.“
Německý ministr zahraničí nastínil obrázek globální situace, která silně připomíná svět před Druhou světovou válkou. Svět, v němž převažuje „zápas o vliv a dominanci a krize je už novým normálem,“ kdy jasně do popředí vystupují „trhliny a rozkoly“ a „zíráme na rozmíšky mezi státy, lidmi a kulturami.“ Dokonce i „v jednání s našimi nejbližšími partnery, zvláště Spojenými státy, ve veřejné debatě dominují rozdílnosti, nikoliv společná základna.“
Ekonomicky je po finanční a ekonomické krizi vidět „návrat k silnějším národním hranicím.“ Tento vývoj je jak ekonomickou, tak zahraničně politickou výzvou, zvláště pro Německo, řekl. Tato „recese globalizace“ tuto „exportem taženou ekonomiku“ ohrožuje, přičemž „vyhrocené rozpory“ podvrací „diplomatické nástroje.“ Steinmeier dospěl k závěru, že je v zájmu velkých podniků podporovat agresivnější zahraniční politiku, i kdyby to přineslo krátkodobé ekonomické nevýhody.
„První krok k zotavení“ přichází „s uvědoměním těch, kdo vědí, že my Němci přeci nemůžeme při krizi globálního řádu stát opodál! My vůdci politiky a businessu musíme, kdykoliv můžeme, probudit nás Němce z izolacionistického myšlení a pocitu uspokojení!“ Ti, kdo to rozpoznají, musí rovněž „přistoupit i k dalším krokům: My jako nejvíce v sítích propletená země závisíme na mírovém a na pravidlech spočívajícím řádu světa, a tak se za něj musíme také zasazovat! A to ne jen v Evropě, nýbrž celosvětově…“
Steinmeier na zástupce velkého businessu dělal dojem myšlenkou, že vzestupu Německa mezi globální mocnosti nepůjde dosáhnout čistě pomocí mírumilovného obchodování: „Samotná ekonomická globalizace negarantuje politickou konvergenci…! Více BMW v ulicích Moskvy a více závodů VW v čínských metropolitních oblastech nepovede nutně ke zvětšení společné politické základny.“
Business se tudíž musí zúčastnit sankcí uvalených Západem na Rusko. Rusko „svou anexí Krymu a svými akcemi na východní Ukrajině“ zpochybnilo „mezinárodní právo a na pravidlech založený řád,“ a tudíž „rozvrátilo základy jak naší bezpečnosti, tak i našeho blahobytu.“ Západní mocnosti na to reagovaly sankcemi, „na které i samy doplácí.“ Avšak „náklady z trvalého ohrožení Evropy“ jsou „daleko vyšší“ a tak jsou ty sankce „také v dlouhodobém zájmu businessu,“ argumentoval Steinmeier.
Současně s tím ale zdůraznil, že cílem sankcí by nemělo být „ekonomické podmanění Ruska.“ To by bylo extrémně nebezpečné. „Destabilizované nebo dokonce kolabující Rusko by samo pro sebe i pro ostatní bylo daleko větším rizikem. Kdokoliv by mluvil o něčem takovém, slouží evropské bezpečnosti špatně.“ K tomu Steinmeier dodal: „Ti, kteří říkají: ‚Už jsme s nimi skončili!‘ mohou z určitých kruhů sklidit potlesk – my s nimi ale nikdy neskončíme! Pořád vzpomínám na začátek ukrajinské krize, kdy na jedné schůzi řekl kanadský ministr zahraničí: ‚Teď se rozhodneme, jestli je Rusko přítel nebo nepřítel, partner nebo oponent.‘ Já mu řekl: ‚V Kanadě si můžete takto otázky možná pokládat. Pro Evropu ale Rusko vždy zůstane ohromným sousedem a ten má vždy buď dobrý, nebo špatný vliv na náš rozvoj‘.“
Tohle bylo otevřené dloubnutí do Spojených států. Steinmeier uváděl Kanadu, ale ve skutečnosti kritizoval Washington, který v konfliktu s Ruskem zaujímal nejagresivnější kurz. Kanada, jako menší imperialistický soused US, podporuje jejich zahraniční politiku, v níž jsou připraveni riskovat otevřenou vojenskou konfrontaci s Ruskem, jen aby dosáhli změny režimu v Moskvě.
Německo za svou stranu chce zahnat sice Rusko do defenzivy, ale nechce úplný kolaps svých bilaterálních ekonomických vztahů. Spolu s tím ale není (ještě) připraveno k otevřené konfrontaci se Spojenými státy. Avšak už začíná své imperialistické zájmy prosazovat daleko nezávisleji a rozhodněji vystupovat proti dalším mocnostem. Steinmeier nenechal nikoho na pochybách, že stejně jako v minulosti k tomu patří i vojenská síla a válka.
Celý Steinmeierův projev dal jasně na srozuměnou, že vládnoucí elita v Německu už není ochotna se dále „schovávat“ za jakýmikoliv „principy“ nebo restrikcemi, které musela po porážce ve II. světové válce akceptovat. Připravují se na německý lid uvalit nový zahraničně politický program. Na závěr své promluvy Steinmeier zmínil průzkum Körberovy nadace, v němž se Němců ptali, „zda by se Německo mělo více mezinárodně angažovat než v minulosti.“ Jen 38 procent odpovědělo: „Ano,“ 60 procent řeklo, „ne, držme se, prosím, nadále zpátky.“
To ministr zahraničí komentoval následovně: „To je, dámy a pánové, mezera rozestupu mezi vnějšími očekáváními a vnitřní připraveností je naplnit, se kterou se musíme vypořádat. Abych byl upřímný, kdybych byl inženýr, tak bych nemohl s dobrým svědomím stavět most přes propast s takovýmto rozestupem. Ale jako politik musím! A moc by mě potěšilo – pokud jsem se ve své prezentaci nemýlil, a je to opravdu i ve vašem zájmu – kdyby mi v tom německý business trochu pomohl! Mnohokrát děkuji.“
To, co Steinmeier navrhuje, je aliance státu s velkokapitálem proti obyvatelstvu, které je k novému válečnému kurzu převážně nepřátelské. Takováto aliance spojující bohaté a mocné proti většině je hluboce nedemokratická. Po strašlivých zkušenostech ze dvou světových válek je opozice vůči válce už dost hluboce zvláště v Německu zakořeněná. Nicméně vládnoucí elita se rozhodla se k politice války vrátit a na obyvatelstvo ji uvalit. Když Steinmeier skončil, vypukl v sále Hotelu Adlon bouřlivý potlesk. Vyšlo na Reformy.cz
By Johannes Stern, Global Research, December 07, 2014
Pan Frank - Walter Steinmeier, prezident Německa, udělil panu Danielu Hermanovi vysoké vyznamenání
7. září 2020 Christoph Israng, německý velvyslanec v ČR, předal D. Hermanovi Velký spolkový kříž za zásluhy s hvězdou.
Jak hodnotil český lid činnost pana D. Hermana? Když byly volby do poslanecké sněmovny kandidoval za KDU, ale … zvolen nebyl. A tak se rozhodl kandidovat do Senátu. A snažil se, jak mohl. Výsledek však byl stejný. Senátorem se nestal. Voliči jej nechtěli v Poslanecké sněmovně PČR, ani v Senátu. A právě tento opakovaný projev vůle lidu měl být vzat ústavními činiteli na vědomí a plně respektován. Žádnou další funkcí v republikovém státním mechanismu by neměl pan Daniel Herman získat.
Prezident SRN, pan Frank-Walter Steimeier, k uvedenému vůbec nemusel přihlížet a také nepřihlížel. Vyznamenání udělil D. Hermanovi za zásluhy o německo-české vztahy. Za co si je zasloužil? V následujícím článku, který samostatně vyvěsíme, se můžete, vážení čtenáři, seznámit s jedním projevem, který pronesl tehdejší ministr kultury ČR, Daniel Herman, na sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu.
ČNL
67. sjezd sudetů, z projevu D. Hermana
15. 5. 2016
Milí krajané!
Je pro mne velkou poctou smět vás pozdravit jako první člen vlády České republiky na vašem každoročním setkání.
Letos uplynulo už 70 let od doby, kdy vaši rodiče, prarodiče, a dokonce i mnozí z vás, jste byli donuceni opustit své domovy, ve kterých měli naši předkové společné staleté kořeny.
Češi, Němci, Židé, Poláci, Romové a příslušníci jiných národů mají původ své identity v Čechách, na Moravu a ve Slezsku, kde mnozí měli své domovy.
Tragické události XX. století toto spojení porušily, roztrhaly a některé definitivně zničily.
Židovská a romská komunita byla v období nacistického teroru zničena téměř úplně. Vztahy mezi Čechy a Němci, byly zničeny zločiny nacistů, kteří nadřadili německý lid nad českým.
Nicméně, to není vše. Po skončení války se z touhy po pomstě a v odplatě za tuto genocidu dopustila i část české populace hrozných forem trestné činnosti vůči německy mluvícím občanům. Dokonce i několik měsíců po podpisu mezinárodní dohody, která ukončila válečné utrpení.
Jak je vůbec možné, že mohlo dojít k takovému utrpení? Podle jakých pravidel a zásad bylo možné, že kulturní a společenská scéna podobné zločiny, za které se dnes stále stydíme, tolerovala? A můžeme si být jisti, že takové nelidské ideje již nežijí?
Jsem přesvědčen o tom, že tak dlouho, pokud se budeme snažit tomu porozumět, pokud budeme cítit hanbu, a pokud bude někdo, ke komu můžeme směřovat prosbu o odpuštění, je tu naděje, že rány z minulosti se budou léčit alespoň částečně. A že můžeme stavět na tom, že vztahy mezi našimi zeměmi jsou posíleny, že jsme skutečně lidé, kteří budují vztahy s ostatními na vzájemném respektu a vzájemné důvěře.
Nebezpečný princip, který umožnil tyto hrozné činy, byl postaven na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Pouze tímto způsobem mohla být pošlapána lidská práva tisíců lidí, mohly být připraveny o svůj majetek, svou čest a v mnoha případech o své životy. A. dokonce bez ohledu na to, zda osobně byli pro, nebo proti, nacistické okupaci.
Tento nebezpečný princip vznikl z nenávisti. Vznikl z pokusu, který se vymyká z odpovědnosti za práci našich otců, kteří se vždy snažili žít společně v míru. Tento princip byl posílen přesvědčením, že je možné omezit svobodu člověka z důvodu jeho etnického původu nebo rasy.
Proto musíme být pokaždé v pohotovosti, když je člověk zbaven možnosti svobodné volby a je automaticky přiřazen k jakékoliv skupině.
Proto bych se jako politik připojil v tomto bodě ke slovům lítosti, která zřetelně vyjádřil po pádu železné opony v roce 1990 náš bývalý prezident Václav Havel. Havel řekl v té době, že vyhnání Němců z českých zemí bylo nemorálním aktem, který nebyl vedený touhou po spravedlnosti, ale touhou po odplatě.
Podobné omluvné gesto učinil i bývalý český premiér Jiří Paroubek k sudetoněmeckým antifašistům, kteří podstoupili dvojí utrpení: nejprve od Hitlerova režimu, ve kterém byli pronásledováni za své politické přesvědčení a nakonec po válce pro svůj etnický původ.
V roce 2013 vystoupil v Mnichově v bavorském parlamentu český premiér Petr Nečas. Ve svém projevu vyjádřil politování nad poválečným vyhnáním sudetských Němců z bývalého Československa. Ukázal, jak moc se navzájem potřebujeme pro pochopení vlastní identity. Stručně řečeno, jeden bez druhého se neobejdeme.
Téměř dvacet let uplynulo od podpisu německo-české deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Kancléř Helmut Kohl a premiér Václav Klaus 27. ledna 1997 společně prohlásili, že obě strany jsou si vědomy své povinnosti a odpovědnosti, rozvíjet německo-české vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy.
Dnes, čtvrt století po pádu Berlínské zdi a železné opony v Evropě od Baltu k Jadranu, vás mohu jako český politik stojící před vámi oslovit jako milé krajany, kteří milujete náš společný domov.
Pro mě osobně je to zvláštní okamžik. Pocházím totiž z rodiny, která byla zasažena hrůznými událostmi XX. století. Někteří z mých příbuzných nepřežili takzvané "konečné řešení" židovské otázky. Ti, kteří naštěstí zázrakem přežili, byli těžce zasaženi novou, tentokrát rudou diktaturou.
Na mých vlastních zkušenostech a zkušenostech mé rodiny vím moc dobře, že lidé nemohou být jednoduše zredukováni podle svého etnického původu, nebo politické či náboženské orientace. Nejsou ani jen "Němci", ani jen "Češi". Jsou to skuteční lidé se svou vlastní odpovědností za své životy a činy.
Moje rodné město jsou České Budějovice, jihočeská metropole. Narodil jsem se tam v roce 1963. Určitě někteří z vás pocházejí odtamtud. Ty bych chtěl především pozdravit.
Dětství a mládí jsem strávil na Šumavě, v bývalé dřevorubecké vesnici zvané Guthausen, která leží mezi Tussetbergem a Berg Kubani. Tam moji rodiče v roce 1965 koupili opuštěný dům. Dům byl, jak lidé říkali, "po Němcích". A právě v této obci, která byla založena dřevorubci ze sousedního Bavorska a Rakouska, před 200 lety na Schwarzenbergském panství Český Krumlov, jsem měl poprvé možnost sledovat stopu německo-českého soužití v zemích Bohemie se všemi dobrými a špatnými stránkami. Kolik opuštěných budov a ruin jsem objevil. A kolik opuštěných zahrad se vzrostlými stromy, které svými scvrklými, prorostlými větvemi psaly na obloze otázku: "Proč?"
Na jaře, když zazněla dechovka českých trubek na hřbitově, jsem nacházel částečné odpovědi. Právě tady jsem měl příležitost často se setkat s Šumavany, se kterými jsem hodně prodebatoval. Mluvili jsme o době před válkou, během ní a po válce. A já jsem měl jedinečnou příležitost poslouchat jejich příběhy.
Mezi nimi byla spisovatelka Rosa Tahedl, jejíž knihy jsem všechny četl, a spolu s ní často diskutoval.
Já jsem věděl až příliš dobře, že tyto kontakty s takzvanými "západoněmeckými revanšisty" byly velmi pečlivě sledovány komunistickými úřady. Nicméně moje zvědavost mi umožnila pochopit, jak historické šoky, které válcovaly střední Evropu, otřásly osudy místních lidí ze strachu z pronásledování.Měl jsem tak možnost podělit se o jejich utrpení, ale také o jejich naději na usmíření. Z tohoto důvodu jsem se stal členem občanského sdružení Ackermann-Gemeinde, a jsem jeho druhým předsedou v České republice.
Nyní můžete lépe pochopit, proč jako člen vlády České republiky dnes stojím před vámi.
Vyjadřuji slova lítosti nad zločiny některých z vašich předků. Zároveň hluboce lituji toho, co spáchali před sedmi desetiletími někteří z našich předků, a tím hluboce zranili naši staletí trvající koexistenci.
Jsme si dobře vědomi jedinečné historické příležitosti, a sice možnosti vrátit se do opuštěných zahrad a hřbitovů a společně ošetřovat ovocné stromy a opuštěné hroby. Nyní můžeme společně odstranit ze starých stromů odumřelé větve, odstranit otazník na obloze a zajistit, aby stromy opět přinášely ovoce.
Také chci využil této příležitosti, aby poděkoval za na obnovu a údržbu našeho společného kulturního dědictví v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku. Bez vaší pomoci by dnes pravděpodobně již neexistovalo mnoho kostelů, kaplí a hřbitovů. Velké Boží požehnání za to!
Ještě bych si dovolil poděkovat také za pozitivní přínos ke stavění mostů mezi našimi dvěma národy, k revitalizaci a zlepšení česko-bavorských vztahů.
Mnozí z vás od převratu, a někdy i dříve, aktivně přispěli k překonání separace mezi našimi národy a k vytvoření nového vztahu. Na mnoha místech rostla důvěra, začalo přátelství. Státní a církevní vyznamenání a čestná občanství měst pro mnohé z vašich řad ukazují, že jste vítáni a cítíme se být s vámi spojeni.
Žijeme ve společném evropském domě, který se snažíme stavět na principech odpovědnosti a svobody jednotlivce, ale také na přesvědčení, že pouze usmíření může položit pevný základ pro naši spolupráci.
Jsme si dobře vědomi nebezpečí, která na nás číhají v dnešní době. Na prahu Evropy nejsou jen nešťastní lidé, kteří doufají v naši pomoc. Ale i ti, kteří nesdílejí naše hodnoty a chtějí žít ve svobodě, ohrožující naše hodnoty. Došlo to až ke strachu z budoucnosti v naší společnosti. V našich ulicích a médiích slyšíme stále víc a víc slova nenávisti.
Nicméně nesmíme ztrácet naději. Musíme se snažit neustále stavět náš společný evropský dům, který nám poskytli naši předci, který musíme být připraveni bránit proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach.
Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV., jehož 700. výročí jsme si připomněli včera, nás k tomu zavazuje.
Kéž nám Bůh pomůže v tomto úsilí.
http://www.sudeten.de/cms/st/?Presse_%2F_Reden:Reden
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
Poznámka redakce: Z projevu D. Herman jednoznačně vyplývá, že na naše nedávné dějiny se dívá „sudetoněmeckýma očima“. Jeho vidění historie je hrubě falešné, ale velmi blízké „sudetoněmeckému“ výkladu dějin. A právě tato skutečnost je základním předpokladem pro tzv. česko-německého smíření. Podobně jako on mluví i řada „přátel sudetoněmecké věci.“, kteří směřují ke smíření s „krajany“. Tato pátá kolona je pro nás nebezpečnější, než samotný landsmanšaft v čele s Posseltem. Sbližování vnitřního i vnějšího odpůrce již představuje pro nás velkou hrozbu, jíž musíme čelit. Projev D. Hermana je učebnicovým příkladem nedbání našich státních a národních interesů.
Komu Pánbůh, tomu všichni svatí
Daniel Hermana, jako dlouholetý osvědčený staviteli mostů a příkladný bojovníka za česko – německé smířeni, obdržel na letošním sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu Evropskou cenu Karla IV.
Škarohlídové namítají, jak je vůbec možné, že potomci těch, kteří ruku v ruce s německými nacisty nám rozbili republiku a poté spoluvládli v „protektorátu“ tvrdou a krvavou rukou, si přivlastnili jméno Karla IV., o němž je známo, že měl v lásce země Koruny české a český lid. Kdo z nás vůbec ví, že jeho matkou byla Eliška z rodu Přemyslovců?
Ale cenu Karla IV. získal pan D. Herman z rukou Posselta, vůdce sudetů, který ocenil vyprávění pana D. Hermana o našich dějinách, které jakoby vypadlo z očí nám tolik „blízkých krajanů“. ČNL
Karlova cena
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Když jsem se doslechla, že kolaboranti a zrádci od nás dostávají v Německu od tzv. Sudetských Němců za odměnu své protičeské činnosti Karlovu cenu, domnívala jsem se, že jde o cenu zaštítěnou jménem Karla Velikého, mocného franského panovníka, který vedl ustavičné války, uzurpoval a podmaňoval si velikou část Evropy. Středověký římsko -německý císař ohněm a mečem šířil svou moc a vliv římskokatolické církve. Bojové expanze jeho vojsk těžce poničily nezávislý způsob života napadaných Slovanů a pronásledovaly i představitele jejich křesťanských misií, stoupence staroslovanské církve.
Usoudila jsem, že i současní kolaboranti s potomky někdejších hitlerovských rozbíječů Československa se mohou cítit polichoceni jako stoupenci jednoho z dávných nelidských agresorů s programem „Drang nach Osten“. Ale není tomu tak. Byla jsem poučena, že kolaboranti dostávají cenu nikoli na počest franského panovníka Karla I. - Velikého (742 – 814), ale na počest českého panovníka Karla IV. (1316 – 1378). A tak se s úžasem ptám: Co spojuje nepřátele naší vlasti s králem, který dostal čestný titul „Otec vlasti“? Nic, naprosto nic.
Náš Karel I. ( IV.) napsal svůj životopis a my od něj víme, že se pokládal za Čecha. A miloval svou rodnou zem a češtinu, svůj jazyk mateřský. Když se po létech dětství a dospívání vrátil z ciziny, znal čtyři jazyky, ale česky zapomněl. A tak se rychle doučil své rodné řeči, kterou nazýval vznešenou a líbeznou.
O jeho českém a slovanském cítění svědčilo i založení emauzského kláštera (Na Slovanech).V něm jihoslovanští mniši konali znovu bohoslužby dříve potlačeným jazykem staroslovanským. A jím také psali knihy, tak jako v době cyrilometodějské.
Z prvních znamenitých činů Karlových bylo i založení vysokého učení (university) v Praze r. 1348. Až do té doby byly university jen v Itálii, ve Francii a v Anglii. Pražská byla tedy první universitou ve střední Evropě.
Za Karla IV. vrcholí architektura gotické Prahy. Sám panovník je zakladatelem Nového města, Královského hradu, Svatovítské katedrály, hradu Karštejna aj. Rozvíjí se i hudba a literatura. A panovník podporuje i zemědělství a veškerou výrobu, řemesla, obchod. A také malířství, řezbářství, zlatnictví. Ale i soudnictví a spravedlnost. Rozkvět Čech i Moravy. Rozšíření území se děje cestou míru a pokoje. Král byl přesvědčen, že český stát má svůj základ v říši Velkomoravské.
Karel IV. byl také králem německým a císařem římsko-německým. „Zlatou bullou“ r. 1356 upravil říšské volby . Kurfiřti (voliči) měli umět také česky a česká země měla téměř úplnou nezávislost. Za vlády Karla IV. byla říše česká prvním státem střední Evropy a Praha politické a duchovní středisko. Byl to „zlatý věk“ naší historie. A panovník s úctou, láskou a vděčností dostal od rodáků titul „Otec vlasti.“
Závěrem. Dávat za odměnu kolaborantům a zrádcům cenu Karla IV. je urážlivý projev přetěžké deformace a dehonestace našich dějin. „Otec vlasti“ by nikdy kladně neocenil nepřátelskou činnost cizích kolonizátorů naší země, činnost zaměřenou na oslabení, ochuzení, rozklad vlasti. Takovou činost by nikdy netrpěl.
Čeští nositelé evropské ceny Karla IV.
Mezi nositele evropské ceny Karla IV., kterou uděluje tzv. sudetoněmecký landsmanšaft, z řad Čechů patří:
generál Lev Prchala, 1958, Josef Koukel, litoměřický biskup, 2005, Petr Uhl, chartista, 2008, Milan Horáček, německý politik českého původu, 2014, Daniel Herman, předseda Sdružení Ackermann- Gemeinde, tzv. lidovecký politik, převzal cenu v roce 2021.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_cena_Karla_IV.
Za co byl německým prezidentem vyznamenaný občan Ostrčilík z Brna?
"Jaroslav Ostrčilík byl jako jeden ze dvou cizinců v úterý 5. prosince 2018 vyznamenán německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem, který mu v Berlíně udělil medaili za zásluhy," napsaly Haló noviny a uvedly i to, za co si Ostrčilíka v Německu považují. Možná i za šíření lží?
Jsou zprávy ze světa, které nikoho nevzrušují
9. prosince 2018 - 12:24
"Těší mě zvláště, že mohu vyznamenat i dva hosty z Francie a Česka. Společná historie by se měla ještě mnohem častěji společně vyprávět. Vy, ctění hosté, k tomu svým angažmá přispíváte a za to jsme vám v Německu mimořádně vděční," řekl prezident Steinmeier na adresu Ostrčilíka i dalších vyznamenaných.
"Zopakujme si, za co byl pan Ostrčilík oceněn a jaké »sbližovací« akce pořádá," připomíná v komentáři Monika Hoření z Haló novin a cituje z jiného pramene, který byl uveřejněný v příloze Haló novin Naše pravda a napsala jej Anna Štofanová z Brna.
"Pod vedením pana Ostrčilíka se začaly organizovat pochody Brno - Pohořelice, které se následně změnily na pochod Pohořelice - Brno, aby se zdůraznil i za účasti zástupců Sudetoněmeckého landsmanšaftu včetně pana Bernda Posselta návrat brněnských Němců do Brna. To je ona zásluha, za kterou mu vysoké oficiální německé kruhy tleskají. Německý prezidentský úřad připojil k panu Ostrčilíkovi i další superlativy: "Byl ještě studentem, když se v roce 2007 chopil pozoruhodné iniciativy: Zorganizoval vzpomínkový pochod, aby připomněl osud německy mluvících obyvatel Brna, kteří byli na konci května 1945 vyhnáni ze svého rodného města."
"Zkrátka musíme vzít na vědomí, že po překvapujících výrocích kancléřky Merkelové, že prý nebylo žádné ospravedlnění pro »vyhnání Němců«, ve stejném duchu pracuje i hlava německého státu. A to jsem si myslela, že Steinmeier je jiný formát…," konstatuje Hoření.
"Srovnávám, když jiné vyznamenání a od jiného prezidenta přebíral písničkář Jarek Nohavica. Byla to Puškinova medaile a předával ji Vladimir Putin. To bylo keců v mainstreamu o tom, že to nemá vzít, že nemá jet do Moskvy a že dokonce přijetí Puškinovy medaile svědčí o nízkých lidských či občanských kvalitách těch, kdož ji přebírají (zazněl i takto »kvalifikovaný« názor jednoho rusofobního rusisty). Přitom Nohavica medaili obdržel za prohlubování kulturních kontaktů mezi dvěma národy. Jenže Ostrčilík oživil spící démony druhé světové války a německého nacismu, k němuž prokazatelně přičichli i němečtí obyvatelé Brna. Každoroční pochod Pohořelice - Brno napomáhá šířit lži a překrucuje historickou pravdu. Dokládají to ještě žijící pamětníci brněnského pochodu, například historik profesor Vojtěch Žampach ve své knize Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích z 1. 6. až 7. 7. 1945," upozornila na činnost občana Ostrčilíka a jeho oživování spících démonů druhé světové války Monika Hoření.
(ps, Haló noviny, Prvnizpravy.cz )
Základní rozdíl ve výkladu našich novějších dějin mezi F. W.Steimeierem, B Posseltem na jedné straně a námi na druhé
„Společná historie by se měla ještě mnohem častěji společně vyprávět“, řekl německý prezident Frank–Walter Steinmeier, když 5. prosince 2018 v Berlíně vyznamenával dva cizince. Jedním z nich byl pan Jaroslav Ostrčilík z Brna. Německý prezident mu udělil medaili za zásluhy.
8. června 2018 primátor města Brna, Petr Vokřál, obdržel Velký kříž za zásluhy od Spolkové republiky Německo, propůjčený mu německým prezidentem. Vyznamenán byl, jak bylo uvedeno, za mimořádnou vůli k usmíření, a i proto, že od r. 2015 vede 32 km dlouhou „Pouť smíření do Brna“, která prý připomíná „brněnský pochod smrti“ a vyhnání německého obyvatelstva z Brna.
Pan prezident Frank–Walter Steinmeier je stoupencem myšlenky, jak vyplývá z výše uvedeného, že společnou historii, v tomto případě dějiny česko–německé, bychom měli ještě mnohem častěji společně vyprávět. Na první pohled toto přání vypadá jako pochopitelné a plně akceptovatelné. Pokud se však nad ním zamyslíme, dojdeme k zajímavým závěrům. Především k tomu, že česko–německé dějiny jsou vyprávěny dvojím způsobem, a to naprosto odlišným. Tím, že německý prezident tak okázale vyznamenal Jaroslava Ostrčilíka a Petra Vokřála, vyjádřil, že straní výkladu dějin česko–německých, který podávají právě oni. Tato jejich dějinná interpretace je však jak v hlubokém zásadním rozporu s většinovým českých chápáním dějin česko – německých ve 20. století, tak i s historickou pravdou.
Otázka, která se jaksi sama vnucuje, zní: Jak se dopracovat společného výkladu česko-německých dějin? Tím, že budeme vycházet z historických faktů, dokumentů i ze svědectví pamětníků. To je však velmi složitá, časově velmi náročná cesta, jež ke společnému výkladu dějin může vést. Nesnese však jakékoliv vměšování či mocenské zásahy z té či oné strany. Proto se nám nelíbí, když pan prezident Frank–Walter Steinmeier se snaží, a je jedno, či vědomě nebo nevědomě, takového hledání historické pravdy předznamenat, ovlivnit svými slovy a skutky. Říká nám totiž, které to vidění dějin považuje za správné a honorované, kdežto to druhé mu nestojí ani za zmínku. Není to vměšování pana prezidenta do našich vnitřních záležitostí? Na nás zmíněné dělá dojem, že ano.
Řekněme si alespoň několik málo vět o tom, jak česko–německé dějiny viděla celá slavná vládnoucí skupina na brněnském magistrátu v čele s P. Vokřálem, následovaným J. Ostrčilíkem. Tato koalice složená z hnutí ANO, Žít Brno, KDU–ČSL a SZ přijala 19.5.2015 „Deklaraci smíření a společné budoucnosti.“ V ní se mimo jiné uvádí: „Město Brno upřímně lituje událostí z 30.května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka….Během noci a k ránu je vyvádějí ozbrojené Revoluční gardy a armádní jednotky z města. Procesí asi dvaceti tisíc osob čeká nekonečný pochod směrem k rakouským hranicím. Bez jídla, bez vody, bez lékařské péče, bez základní hygieny, bez odpočinku. Podle očitých svědectví po cestě mnozí umírali vyčerpáním, podléhali epidemiím, které se rozšířily v pohořelickém táboře, někteří byli ozbrojeným doprovodem ubiti či zastřeleni. Tento „akt pomsty“, který měl být odplatou za nacistické zločiny, přitom ty, kteří se na nich aktivně podíleli, postihli jen okrajově. Akce byla namířena především proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků pochodu. Mezi vyhnanými bylo mimo jiné i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento akt vstoupil do historie jako tzv.“Brněnský pochod smrti.“
Co předcházelo vysídlení německého obyvatelstva z Brna, nestálo autorům deklarace ani za zmínku. Nic o 30. letech 20. století, nic o henleinovcích, ordnerech, o Mnichovu, o Češích vyháněných z jejich domovů v pohraničí, protektorátu, válce, o 360 tisíc Čechoslováků vyhnaných Němci, za pomocí i těch tzv. sudetských, ze života. Není v ní ani ta nejzákladnější informace o závěrech Krymské a Postupimské konference, o Pařížské reparační smlouvě, o konfiskaci německého majetku, ani o rozhodnutích Spojenecké kontrolní rady, která konkretizovala ustanovení o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, ač to vše autoři při vytváření deklarace měli vzít v potaz, pokud nechtěli vytvořit pouhý nějaký propagandistický pamflet. Samotná deklarace obsahuje nepravdy či dokonce lži. Nestojí to za to, je vyvracet. Je nutné jen jasně říci, že žádný „brněnský pochod smrti“ se nekonal. Jaká je pravda o tom všem, co zmiňuje deklarace, nám říkají různí autoři, kteří byli i pamětníky těchto událostí. Vzpomeňme z nich především pana profesora V. Žampacha, jenž o předmětných událostech napsal dílo, které je odpovědí na vznášené otázky i tvrzené nepřesnosti, lži. Na našem webu (www.ceskenarodnilisty.cz) je dílo pana profesora V. Žampacha vyvěšeno. Každý, kdo má zájem, si ho může přečíst. Plně ho doporučujeme.
Závěrem chceme konstatovat, že společnou historii česko–německou nemůžeme ještě ani zdaleka společně vyprávět, poněvadž ji my, Češi, na jedné straně, a Němci s naší pátou kolonou na druhé, vidíme zcela rozdílně. Považujeme za chybný krok, že německý prezident Frank–Walter Steinmeier se tak jednoznačně postavil za „ sudeto–německý“ výklad dějin.
J. Skalský
F. W. Steinmeier jako jeden z garantů dohody v Kyjevu.
Spolupodepsal dohodu prezidenta Janukovyče s opozicí ze dne 21.2.2014
„21. února roku 2014 v Kyjevě za prostřednictví Ruska, Německa, Polska a Francie podepsal jako úřadující prezident Ukrajiny dohodu s lídry euromajdanu o řešení politické krize v zemi. Dohoda měla proklestit cestu k politickému řešení ukrajinské politické krize a umožnit zemi vyhnout se rozvoji tragických událostí.
Pod dokumentem jsou kromě bývalého prezidenta Viktora Janukovyče a zástupců tehdejší opozice podepsáni také evropští diplomaté. Jedná se o bývalého ministra zahraničních věcí Polska Radoslawa Sikorského, bývalého ministra zahraničních věcí Německa Franka-Waltera Steinmeiera (nyní prezident Německa) a bývalého ředitele administrativy kontinentální Evropy Ministerstva zahraničních věcí Francie Erica Fourniera. Zástupce Ruska Vladimir Lukin odmítl dokument podepsat.
Po podepsání dohody mezi prezidentem a opozicí opustily bezpečnostní složky centrum Kyjeva. Opozice ovšem odmítla hned další den dohodu plnit a Viktor Janukovyč utekl ze země — členové takzvané obrany Majdanu v noci na 22. února obsadili budovu Nejvyšší rady Ukrajiny (parlament), budovu administrativy prezidenta, budovu vlády a ministerstva vnitra.
„Mě a celý ukrajinský národ cynicky obelhali," prohlásil tehdy bývalý ukrajinský prezident.
Podpis dokumentu a následný rozvoj situace okomentoval i ruský prezident Vladimír Putin: „Prezident Janukovyč za zprostředkování tří ministrů zahraničních věcí evropských zemí — Polska, Německa a Francie (…) podepsali mezi opozicí a vládou tehdy, dvacátého prvního, tu dohodu, podle které Janukovyč prakticky svoji moc už odevzdal… On souhlasil se vším, co požadovala opozice: s předčasnými parlamentními a prezidentskými volbami, a návratem ústavy z roku 2004. Souhlasil s tím, že nebude používat sílu. Nejen to, on přikázal odvést všechny policejní síly… Proč bylo potřeba zatahovat zemi do toho chaosu, ve kterém se ocitla?"
Výňatek z článku“Zradí NATO v kritickém okamžiku?“, Sputnik 15.12.2017
Strategický dialog může být vzorem pro evropskou spolupráci
Strategický dialog má udělit další dynamiku vztahům mezi Českem a Německem. Byl zahájen před jedním a půl rokem poté, co ministři zahraničních věcí obou zemí, Lubomír Zaorálek (ČSSD) a Frank-Walter Steinmeier (SPD), podepsali 3. července 2015 společné prohlášení. Nyní bylo provedeno první vyhodnocení dialogu, jako součást oslav 20. výročí Česko-německé deklarace.
Ve svém hodnocení strategického dialogu český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nejprve připomenul, že byl iniciován premiérem Bohuslavem Sobotkou (ČSSD). Účelem tohoto dialogu bylo původně poskytnout prostor pro spolupráci mezi jednotlivými resorty. Ale brzy se ukázalo, že se stal také platformou pro rozhovory o citlivých a složitých problémech. Proto dialog již ukázal nové cesty, informuje Zaorálek:
"Vidím to tak, že jsme Strategickým dialogem učinili významný krok ve zvýšení dvoustranné spolupráce na novou úroveň. Pro mě je tato forma spolupráce také modelem pro evropskou spolupráci. Modelem, který může sloužit jako příklad toho, jak dnes můžeme zachovat integraci v Evropě. "
Za německou stranu posoudil Strategický dialog spolkový ministr pro výživu a zemědělství, Christian Schmidt. Po Fondu budoucnosti a Diskusním fóru z roku 1997, vytvořených krátce po podpisu Česko-německé deklarace, je nyní Strategický dialog třetím pilířem v bilaterálních vztazích. A jeho výhody jdou již nad rámec spolupráce mezi oběma vládami. Schmidt řekl:
"Stal se občanským dialogem. A poté, co jsme vzájemně vůbec nekomunikovali do roku 1990, bylo nutné zvláště dobře a intenzivně navázat vzájemný dialog. Dosáhli jsme toho. "
Díky dialogu jsme nalezli podobný postoj v mnoha strategických otázkách, poznamenal Schmidt. Nyní je třeba, a budeme hledat, odpovídající detailní řešení. Je to možné dokonce i u otázek, ve kterých máme různá stanoviska. K nim patří migrace v Evropě. V tomto případě si obě země uvědomují, že řešení příčin útěků musí být nedílnou součástí evropské politiky. Německo a Česká republika proto zahájily společnou iniciativu, s cílem poskytnout finanční podporu humanitárním projektům v Jordánsku, informoval Schmidt, a dodává:
"Vlády obou zemí se potýkají se situací, že velký příliv do Evropy je částečně neodůvodněný. Proto je třeba podle našeho názoru zabývat se posílením vnějších hranic a zlepšováním správy hranic v Evropské unii. Proto budeme na nich, i na vnitřních hranicích Unie, posilovat kontrolní režim .Je velmi důležité, že jsme se dohodli, že ten kdo chce přijít do Evropy, bude také kontrolován a registrován. Teprve potom se rozhodne, zda může přijít, nebo ne. "
Migrační krize je jasným příkladem toho, jak důležité je dobré fungování strategického dialogu, zdůraznil Zaorálek. Přes různé pohledy na toto téma jsme diskutovali velmi rychle o tom, kde jsou společné průsečíky pro vyřešení problému. A tak dospěl český šéfdiplomat k závěru: "Dobré sousedské vztahy neznamenají, že musíte mít na všechno stejný názor. Ale musíte být schopni a ochotni mluvit o všem."
Lothar Martin, 31-01-2017
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf
Po sudetoněmeckém sjezdu se Daniel Herman účastnil dalšího německého dýchánku…
V Praze, 19:39 08.08.2021
Министр культуры Чешской Республики Даниел Херман во время выступления в Нюрнберге, Германия - Sputnik Česká republika, 1920, 08.08.2021
© AP Photo / Daniel Karmann
Bývalý ministr kultury Daniel Herman na svém blogu promluvil o česko-německém pikniku na Vyšehradě v Praze. Ten byl pořádán německou spolkovou Ackermann-Gemeinde a českým Sdružením Ackermann-Gemeinde. Bývalý politik byl v minulosti vyznamenán nejvyšším vyznamenáním sudetských Němců cenou Karla IV.
Herman se v srpnu zúčastnil česko-německého pikniku na Vyšehradě. Podle jeho názoru jsou taková setkání důležitá.
„Zkušenosti s uzavřením hranic během koronavirové pandemie a s tím související vzájemné odcizení mezi našimi zeměmi, které jsme při tom prožili, jsou stále ještě čerstvé. Jsme přesvědčeni o tom, že jsou zapotřebí setkání!“ napsal na svém blogu na Aktuálně s tím, že důležitá jsou „otevřená setkání a otevřené hranice“. Podle jeho názoru je přeshraniční výměna názorů a zkušeností „součástí podstaty našeho evropského společenství“.
Daniel Herman v blogu uvedl, že podporuje výuku jazyka sousední země (Německa – red.), aby mohla být prováděna mezikulturní výměna. Rozmanitost přitom bývalý ministr chápe jako obohacení.
„Jsou zapotřebí setkání posilující evropské povědomí. Mottem Evropské unie je „jednota v rozmanitosti“. EU je také garantem míru a svobody. V sousedních regionech EU, stejně jako i v jiných částech světa, probíhají válečné konflikty a často dochází k porušování základní lidských práv. My Evropané musíme projevit větší solidaritu s pronásledovanými a utlačovanými,” myslí si.
Herman v závěru svého vyjádření na blogu uvedl, že on v rámci spolku Ackermann-Gemeinde bude do budoucna usilovat o „smířené a živé sousedství Čechů a Němců“, a přitom se „angažovat pro svobodnou a sjednocenou Evropu“.
Cena Karla IV.
Bývalý lidovecký ministr kultury Daniel Herman se v červenci v Mnichově zúčastnil sudetoněmeckého sjezdu, kde si převzal Evropskou cenu Karla IV. Jedná se o nejvyšší vyznamenání sudetských Němců.
Cenu udělil Hermanovi šéf sudetských Němců Bernd Posselt a slavnostního předání se zúčastnil i bavorský premiér Markus Söder. Posselt ocenil Hermana za to, že je vzorem pro řadu lidí, kteří se stále ještě bojí podívat se na pravdu historie. Herman ve svém projevu varoval před prosazováním krátkodobých národních cílů na úkor celoevropské svobody.
„Vyznamenání si velice cením a chápu ho jako velkou podporu mého příspěvku pro německo-české porozumění a přátelství mezi Němci a Čechy, pro boření předsudků a pro prohloubení další spolupráce,” řekl tehdy Herman.
Drsné reakce
Na vyznamenání Hermana sudeťáky reagoval senátor Jaroslav Doubrava. „Herman je reprezentant předstírání, že bylo sudetským Němcům ubližováno. My se s nimi nemusíme usmiřovat. Pozvali si k nám Hitlera, tak jsme je v letech 1945–1947 poslali za hitlerovským odkazem do Němec. Tím to bylo vyřešeno. A dnešní vztahy? Kšeftujeme s kdekým, tak i s Německem, o nic jiného se nejedná. Ústecké muzeum zabralo jednu celou ulici k výstavě pomníků ze hřbitovů „Našich Němců“. Jací ti naši Němci byli, nám ukázali před válkou. S tím by se měl Herman seznámit,” prohlásil senátor v rozhovoru pro Parlamentní listy.
„(…) jak víme, neobjímal se s nimi na jejich srazu jen on, ale i další představitel KDU ČSL, Bělobrádek (…). Asi mají svůj vzor ve fláternících, kteří jaksi pozapomněli na Boží přikázání a žehnali německým zbraním na jejich cestu na vyvražďování lidí v celém světě. Kdyby Herman měl v sobě kousek cti, nic tak darebného by neudělal a metál nepřijal,” dodal politik.
Poslanec KSČM Jiří Valenta zase Hermana označil za ambasadora nenávistného poválečného revanše v České republice.
„Daniel Herman je již dlouhodobě pomyslným ambasadorem nenávistného poválečného revanše a neonacistického zla a dle mého subjektivního názoru také rozhodně nepřehlédnutelným nepřítelem českého národa. A vyviňovat se může, v této souvislosti, jakkoliv! Zmiňované, údajné „předsudky“ v podstatě v jeho podání reprezentují statisíce českých a slovenských válečných obětí fatálního nacismu a fašismu a plánovanou genocidu celého našeho národa. A to dnes vyznamenávaný lidovec Herman nerad slyší.
Velice nerad používám silná slova, ale v jeho případě je termín „lump“ to nejslušnější slovo, jaké mohu směrem k jeho osobě, jako bývalému ministru kultury, použít. Ostatně, takových nebylo za války v církvi málo. Někteří žehnali pro úspěch nacistických zbraní, jiní například adorovali koncentráky,” prohlásil poslanec v rozhovoru pro Sputnik.
Sudeťáci měli sraz - Zpochybňování výsledků války za podpory našich politiků?
Na co všechno nesmíme zapomenout. Co by na to řekli tehdejší hrdinové? Bude příští sjezd u nás? Nikdy, herr Herman und herr Posselt!
21. 7. 2021
Tomáš Doležal komentuje další provokativní setkání sudetoněmeckého landsmanšaftu a připomíná některé důležité momenty historie našeho národa, abychom nezapomněli, jak to všechno bylo
Během uplynulého víkendu proběhl v Mnichově další sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jeho hlavní hvězdou ovšem tentokrát nebyl žádný sudetský Němec, nýbrž český politik, lidovec a exministr kultury Daniel Herman, jehož hlavní agendou a hlavní činností v posledních letech je právě všemožné poklonkování sudetoněmecké lobby. Za to ostatně na tomto sjezdu obdržel nejvyšší sudetoněmecké ocenění.
Herman své působení popisuje jako „usmiřování“, anebo „stavění mostů“. Nejde však o nic jiného, než o revizi poválečného uspořádání a o politické ústupky sudetským Němcům a jejich politickým požadavkům, včetně těch restitučních.
Oficiální program
Nedílnou součástí těchto aktivit jsou i neustálé omluvy Němcům za příkoří, které jim údajně zlí Češi způsobili po skončení druhé světové války tím, že je odsunuli do Německa.
Ani zmínka o dějinném kontextu, ani slovo o zvěrstvech, která Němci páchali na Češích, českém národě a československém státu (minimálně) v letech 1938 až 1945. Jako kdyby se historie česko-německých začala psát 10. května roku 1945.
Ani slovo o statisících československých obětí německého řádění, ani slovo o koncentračních táborech, plynových komorách, Lidicích, kobyliské střelnici a pankrácké sekyrárně.
A pokud tam někdy náhodou německá okupace (s genocidními rysy) českých zemí zmíněna je, tak pouze jako záležitost určité skupiny nacistů (důsledně bez uvádění jejich národnosti a státního občanství). A zároveň je tato okupace se všemi svými temnými doprovodnými jevy stavěna na stejnou úroveň s poválečným odsunem ve stylu „Němci ublížili nám, my jim. Němci se nám omluvili, teď je řada na nás, jsme jejich dlužníky“.
Lidovecký exministr Herman letos v Mnichově charakterizoval poválečný odsun Němců jako „pomstu vítězů, která vyústila ve vyhnání německých krajanů“. Bavorský premiér Markus Söder na sjezdovém jednání rovněž označil poválečný odsun Němců z Československa za nespravedlivý. V obdobném tónu ostatně hovořila v roce 2018 i kancléřka Merkelová, když prohlásila, že pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění.
Zpochybňování výsledků druhé světové války a z nich vyplývajícího poválečného uspořádání je prostě nadále oficiálním programem německé vládní reprezentace.
Měli jsme K. H. Franka obejmout?
Karel Schwarzenberg v památné předvolební prezidentské debatě s Milošem Zemanem v roce 2013 prohlásil, že dnes by prezident Edvard Beneš za prosazování odsunu Němců stanul před mezinárodním trestním soudem v Haagu jako obžalovaný ze zločinu proti lidskosti. V českém politickém i mediálním prostředí čím dál hlasitě zní, že odsun byl dobově podmíněnou záležitostí, ale z dnešního hlediska jde o nepřijatelný exces v rozporu s lidskými právy.
Podle Hermana a spol. jsme zřejmě měli po skončení druhé světové války sudetské Němce, kteří se v drtivé většině aktivně podíleli na veškerých zločinech a svinstvech německé okupační správy a podporovali Heydrichův plán konečné likvidace Čechů, přátelsky obejmout a říci jim, slovy české filmové klasiky: „360 tisíc vražd už stačí, drahoušci. Pojďme společně budovat světlé zítřky!“ A jejich předáka K. H. Franka místo na šibenici poslat do ministerského křesla ve vládě česko-německého národního porozumění.
Tento přístup nelze ani na vteřinu akceptovat a vyžaduje tvrdou a jasnou odmítavou reakci. I, nebo možná hlavně, v politické rovině. Odsun sudetských Němců byl naprosto v pořádku.
A to z tehdejšího i z dnešního pohledu. Byl nejen spravedlivou odplatou za jejich podíl na rozbití Československa a na následné okupaci českých zemí se všemi jejími zločiny, terorem a masovým vražděním Čechů, ale hlavně byl politicky a strategicky jediným rozumným řešením poválečné situace v obnoveném Československu.
Řešením, které umožnilo Československu a jeho následnickým státům přežít v samostatné podobě, ve stávajících hranicích až do dnešních dnů. A řešením, které vycházelo z absolutního konsensu všech tehdejších relevantních československých politických stran a společensko-názorových proudů i z absolutního konsensu vůdčích států vítězné protiněmecké koalice
Správná věc
Německé menšina v Československu byla od nástupu Hitlera a NSDAP k moci aktivním nástrojem nacistické expanzivní a agresivní zahraniční politiky. Cílem naprosté většiny jejich příslušníků a jejího politického vedení bylo rozbití Československa a připojení jeho území, kde Němci tvořili majoritu, k Německu.
A to nikoli až od 30. let 20. století, ale již od samého počátku existence Československa, kdy sudetští Němci hned na sklonku roku 1918 zahájili ozbrojené povstání s cílem odtržení těchto území od československého státu a jejich připojení k Německu resp. k Rakousku.
Naprostá většina sudetských Němců podporovala nacismus a Hitlera od počátku až do hořkých konců. V posledních československých předválečných parlamentních volbách v roce 1935 volili z více než 70 procent pronacistickou Henleinovu Sudetoněmeckou stranu. A v posledních svobodných československých předválečných volbách vůbec, kterými byly obecní volby v květnu roku 1938, tuto stranu volilo už 90 procent sudetských Němců.
Nesmíme zapomenout ani na to, že po záboru pohraničního území Československa Německem na podzim roku 1938, kdy vznikla říšská župa Sudety (Reichsgau Sudetenland) jako součást Velkoněmecké říše, si naprostá většina sudetských Němců dobrovolně zvolila německé občanství.
V době odsunu již tedy několik let nešlo, z jejich vlastního rozhodnutí, o občany Československa – a tedy ani o žádné naše krajany. Odsun také de facto finálně realizoval jejich letité přání na návrat „Heim ins Reich“ (domů do Říše).
Odsun Němců byl principiálně naprosto oprávněný. Z tehdejšího i z dnešního pohledu. Oprávněný historicky, politicky i morálně. A také byl zcela racionální, a to oboustranně. V tom smyslu, že s jistotou zabránil vypuknutí živelné občanské války (v případě, že by k odsunu nedošlo) na etnickém základě, která by mj. přinesla i masovou eskalaci protiněmeckého násilí – u vědomí hrůz, které Němci na Češích napáchali docela pochopitelnou.
Odkaz
Odsun tedy také pomohl ušetřit životy tisíců sudetských Němců, a v posledku jim umožnil začátek nové existence v Německu. Sudetští Němci – a jejich potomci – si tedy v zásadě nemají absolutně na co stěžovat. Nehledě na to, že poválečnému odsunu Němců předcházelo v letech 1938 až 1939 vyhnání Čechů z pohraničí, které Němci pak nazvali Sudety. Pro mnoho Němců byl naopak odsun výhrou a záchranou, protože v zájmu spravedlnosti měli být v Československu souzeni za vlastizradu a další zločiny, které páchali během války.
Není pravdou ani to, že odsun byl motivován uplatněním nějaké kolektivní viny. Zůstat smělo na čtvrt miliónu českých Němců (tedy okolo 10 procent jejich celkového počtu), kteří se aktivně podíleli na protinacistickém odboji.
A nesmíme zapomenout ani na to, že myšlenka poválečného odsunu Němců měla svůj původ v prostředí domácího protiněmeckého odboje. Tedy mezi lidmi, kteří od prvního dne aktivně vystupovali proti německé okupaci. S nasazením životů, které v mnoha případech obětovali za budoucí svobodu své vlasti. Byli to lidé, díky nimž bylo poválečné Československo považováno za nedílnou součást skupiny vítězných států. Ten, kdo dnes odsun zpochybňuje, tedy zároveň šlape po jejich památce a po jejich odkazu.
Vzkaz
Americký politický filosof Robert Nisbet kdysi napsal, že skutečná a opravdová konzervativní politika musí dát hlas i mrtvým. Je v tom hluboká pravda. Proto je ve všech debatách o sudetoněmecké otázce nutné a nezbytné mít na paměti osudy českých vlastenců a odbojářů, vojáků i civilistů, kteří se postavili německé okupační moci, z nichž mnozí v tomto boji (často s celými svými vyvražděnými rodinami) položili své životy.
Jména některých z nich si můžeme přečíst například na stěnách Jízdárny ruzyňských kasáren, kde se na místě někdejšího popraviště nachází citlivě zrekonstruované pietní místo. Na cihlových zdech jsou zde dodnes zřetelně patrné stopy po kulkách popravčích komand.
Co by asi tito národní hrdinové říkali dnešnímu klanění se části české politické třidy sudetským Němcům a jak by asi reagovali na – některými českými politiky podporovanou – myšlenku uspořádat příští sudetoněmecký sjezd v České republice. A jaký by na to měli názor třeba kapitán Morávek, Jan Kubiš a Jozef Gabčík? Z úcty k nim a ve jménu nejvlastnějších českých národních zájmů je pak přípustná pouze jediná odpověď adresovaná reprezentaci sudetských
Němců a jejich páté koloně v České republice: „Nikdy, herr Herman und herr Posselt!“
Připomeňme si všichni!
Seehofer podpořil sudetoněmecký sjezd v Česku. Konat se může už za tři roky
8. června 2019 13:48
Velkou myšlenkou, která by narovnala vztah mezi Čechy a sudetskými Němci, je uspořádání sudetoněmeckého sjezdu v České republice. Německý ministr vnitra Horst Seehofer to prohlásil v sobotu na 70. sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) v bavorském Řezně. Sjezdu se účastnilo několik bývalých členů české vlády.
„Dosáhli jsme mnohého. Ale historie sudetských Němců bude vyvážená tehdy, až sudetoněmecký sněm oslavíme v Česku,“ řekl Seehofer, za což se mu dostalo hlasitého potlesku. Myšlenku uspořádání takového sjezdu považuje za velikou.
Seehofer v projevu na sobotním sudetoněmeckém setkání ocenil přítomnost bývalého českého ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL), který na události v roce 2016 vystoupil s projevem jako první člen české vlády.
Účast Hermana, kterého označil za věrného přítele sudetských Němců, a dalších českých zástupců považuje Seehofer cestu k narovnání vztahů mezi sudetskými Němci a Čechy. Za vrchol tohoto snažení ale považuje uspořádání sudetoněmeckého sjezdu v Česku.
Uspořádání takového srazu si přeje také nejvyšší představitel Němců vysídlených po válce z českých zemí Bernd Posselt, podle kterého k tomu čas v současnosti ještě nedozrál. Už za dva či tři roky by se však dle jeho názoru sjezd v Česku uskutečnit mohl. Posselt myšlenku uskutečnění sjezdu v Česku otevřel již v minulý rok (psali jsme zde).
Z bývalých členů české vlády se třídenního sudetoněmeckého sjezdu, který začal v pátek v bavorském Řeznu, zúčastnili také někdejší vicepremiér a současný poslanec Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL), který měl na sudetském sněmu projev v roce 2017, a bývalá ministryně sociálních věcí Michaela Marksová Tominová.
Sudetští Němci proti nacionalistům
Ministr Seehofer v sobotu také prohlásil, že Německo se dnes těší silné a stabilní demokracii, proto je důležité netolerovat jakékoli formy antisemitismu a nacionalismu. Zdůraznil také, že Bavorsko a celé Německo zastává cestu tolerance k odlišným kulturám i náboženstvím, ale že základy jsou křesťanské a křesťanské zůstanou.
AfD na letošním sudetoněmeckém sjezdu jako jediná nemá informační stánek. Opakuje se tak situace z loňského roku, kdy pořadatelé straně neumožnili oficiálně se představit veřejnosti. „(I letos) o povolení požádali, ale nebylo jim uděleno,“ uvedl Posselt. Dodal, že prostory má SL pronajaté, proto rozhoduje o tom, komu umožní informační stánek zřídit.
V loňském roce Posselt k AfD uvedl, že jako problematické u ní vidí její radikální a protiimigrační postoje a také fakt, že má blízký vztah s někdejším českým prezidentem Václavem Klausem. K němu tehdy poznamenal, že chtěl zakotvit do evropského právního řádu dekrety čs. prezidenta Edvarda Beneše. Vůči těmto právním normám, na jejichž základě Němci byli po druhé světové válce zbaveni v Československu občanských práv a majetku, se vysídlenci dlouhodobě vymezují.
Z Československa byly po druhé světové válce odsunuty asi tři miliony Němců. Podle česko-německé komise historiků přitom přišlo o život 15.000 až 30.000 Němců. Během předešlé více než šestileté nacistické nadvlády zahynulo kolem 320.000 až 350.000 obyvatel někdejšího Československa.
Autoři: ČTK, iDNES.cz
16. 7. 2021
Sudetoněmecký sjezd v České republice by byl dalším krokem, jak navázat na několikasetleté vzájemné soužití Čechů a Němců. Na úvod třídenního setkání Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) to v Mnichově prohlásil nejvyšší představitel sudetských Němců Bernd Posselt. Řekl také, že sjezd by se v Česku mohl uskutečnit, jakmile proti tomu Praha nebude mít námitky.
Zdroj: ČTK Autor: Aleš Zápotocký
„V mnoha českých vesnicích se již sudetští Němci setkávají, funguje to náramně,“ řekl Posselt o spolupráci Čechů se SL, které zastupuje zájmy sudetských Němců odsunutých po druhé světové válce z Československa a jejich potomků.
Na dotaz, zda by sjezd v Česku byl zkouškou především pro Čechy, odpověděl Posselt, že by to byl především další krok vpřed. „Byl by to jednoduše další krok vpřed v evropském duchu a na základě několikasetletého soužití.“
Podle Posselta je jasné, že téma možného sjezdu v Česku vyvolává mimořádný odpor mezi českými nacionalisty. „Je třeba, aby debata pokračovala. Sjezd uspořádáme v okamžiku, kdy nám Česko vyšle signál, že takové setkání bude v pořádku,“ poznamenal s tím, že sudetští Němci v klidu vyčkají na další vývoj.
S ohledem na nadcházející parlamentní volby, které Česko a také Německo na podzim čekají, řekl Posselt, že si přeje stabilní vlády. O tom, že v Německu stabilní vláda vznikne, nepochybuje. „Přál bych si ji také v Česku. A je jedno, jak bude vypadat,“ řekl.
K dosluhující vládě premiéra Andreje Babiše (ANO) řekl Posselt, že kvůli podpoře komunistů a nacionalistů, na kterou je ministerský předseda v parlamentu odkázaný, nedokázala ve sbližování Čechů a sudetských Němců pokročit tolik jako kabinety předchozích premiérů Bohuslava Sobotky (ex ČSSD) a Petra Nečase (ODS). „Současná vláda ve sbližování pokračuje, ale oproti předchozím kabinetům chybí zásadní pokrok,“ uvedl.
O možnosti sjezdu v Česku hovořil Posselt již na sudetoněmeckém setkání v Řezně v roce 2019, kdy řekl, že čas ještě nedozrál, ale v řádu několika málo let by se tak stát mohlo. Německý ministr vnitra a bývalý bavorský premiér Horst Seehofer (CSU) k tomu dodal, že myšlenku sjezdu sudetských Němců v jejich bývalé vlasti považuje za velikou.
Lekce z geopolitiky
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Pan Bernd Posselt, mimořádně známý a aktivní mluvčí „sudetoněmecké“ etnické skupiny, pojal svého času ideu oslovit Čechy, aby se připojili k jeho zápasu :“Se zdviženou hlavou a citlivě vzdorovat silám destrukce“. Je to patetická výzva a nám nezbývá, než abychom se s ní seznámili, abychom zjistili, o co p.Posseltovi jde.
Tak hned první odstavec Posseltova textu vydává svědectví o tom, že autorovy znalosti českých dějin jsou velmi nespolehlivé. Úvodní bonmot o tom, že ten, kdo vlastní Čechy, ovládá Evropu, nevyslovil náš velký historik František Palacký, jak tvrdí p. Posselt, ale proslulý německý militantní politik, pruský „železný kancléř“ Bismarck. Palacký byl český vlastenec a zpočátku austroslavista. Přál si zachovat Rakousko (uvažovalo se tehdy o jeho spojení s Německem), ale proměněné ve federaci svobodných národů, v níž by se Slovanům dostalo rovných práv a spravedlnosti. Ale ideu zachovat Rakousko ( „...kdyby ho nebylo, museli bychom si je vytvořit ...“!) formuloval nikoli na obranu před ruskou invazí, jak se nám snaží namluvit p. Posselt, ale před německým útočným hegemonismem. Naopak, ze strany Ruska očekával Palacký po r. 1870 záštitu proti německé panovačnosti. A od Rakouska, které zklamalo všechna očekávání, již neočekával ničeho: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“. To ovšem p. Posselt neuvádí, to se k jeho vymyšlené koncepci vůbec nehodí.
V dalším textu se dovíme, že geopolitika neztratila svůj význam ani dnes, a že Evropská unie „rozdrtila“ nacionalismus a otevřela dveře pro „vyhrabání“ pozůstatků „kvetoucí fáze“ dějin před první světovou válkou, zvláště možnost spojení Německa, Rakouska a České republiky. Hlavní prý je, aby Češi a „Sudetští“ Němci našli opět své „obohacující nadnárodní partnerství.“ A s uznáním pak p. Posselt vypočítává, že i na české straně jsou přívrženci takového projektu, jako jsou páni a paní Schwarzenberg, Sobotka, Herman, Bělobrádek, Marksová, Vokřál. Pana Posselta mrzí, že jsou kritizováni ze strany českých nacionalistů a komunistů (ti proti nim zrovna „běsní“). A to je právě ta ničivá „destrukce“, proti které burcuje Čechy, a které je prý zapotřebí čelit! S klidnou silou, důstojností a vyrovnaností, praví pan Posselt.
Co tomu říká český čtenář? Jen to, že v srdci Evropy se historická situace stále opakuje a že zůstáváme věrni svým dějinám a ideálům národního obrození a první republiky.A že nepokrytě odmítáme kolaboranty a zrádce, kteří by tak rádi obnovili někdejší zničující protektorát.
Německo nám dosud nezaplatilo reparace, přesto však odškodnění pro tzv. sudetské Němce bylo ve hře
Když akce krajanů za odškodnění těch, kteří byli v Československu nuceně nasazeni na práce, z prostředků Česko-německého fondu nevyšla v důsledku zásahu prezidenta V. Klause a A. Vollmerové, rozhořčení bylo veliké.
Ptáme se ale proč? Vítězní spojenci již v době války na jedné ze svých konferencí stanovily, že jednou z forem hrazení reparací je i pracovní nasazení německého obyvatelstva.
Bylo a je i v současnosti pochopitelné, že Němci, kteří válku vyvolali a škodu na území jím okupovaném působili až do vyhlášení kapitulace a dokonce i poté, budou nasazeni na odstraňování škod, které způsobili. Takovou práci vykonávali Němci i u nás. Na odškodnění za takovou práci neměli právo.
Přesto požadavky vznesli. Když jejich podvodný plán dostat miliony korun z ČNFB ztroskotal, byli zlí. Vše považovali za velkou nespravedlnost. A nejen to. Dokonce vyhrožovali. Ukazovali, že německá vláda po 70 letech přiznává odškodnění poválečným německým nuceně nasazeným. To pochvalovali. Ale současně hrozili, že odpovědnost musí převzít vlády zemí, které utrpení v minulosti způsobily? Odpověď na tuto otázku vládám v Praze, ve Varšavě, v Lublani, Záhřebu a jinde také přijde v budoucnu.
Takže podle nich bylo tedy zcela v pořádku, aby Němci zničili Varšavu, aby ničili i naše historické objekty a vraždili u nás ještě několik hodin před koncem války, že hnali ženy i děti před svými tanky, aby mohli prorazit barikády v Praze. Ne to je hrubě nesprávné! Jejich povinnost osobně se účastnit na odstraňování škod, které způsobili, byla a je mimo diskusi.
Když
si ještě uvědomíme, že jejich výše uvedená stanoviska
považovali za správná a dokonce si náhradu škod nárokovali
ještě v prvních letech 21. století, je to přímo šok!
Němci
totiž dosud odmítají zaplatit reparace nejen nám, ČR, ale také
Polsku, Řecku. Naše reparační nároky vůči Německu vyplývají
z Pařížské reparační dohody, z mezinárodního práva
i ze závazných veřejných slibů některých příslušných
německých ústavních činitelů, přesto nám reparace neplatí,
tváří se jako by tato jejich povinnost zanikla, sami však miliony
odškodného chtěli.
Pokud někdo bude tvrdit, že tzv. sudetští Němci vůči nám již nevznáší majetkové nároky, pak se můžeme zeptat, proč Němci tak dlouhodobě a usilovně i v současné době napadají dekrety prezidenta republiky a požadují jejich zrušení. Ve hře jsou opět i majetkové nároky. Samozřejmě jde o mnohem, mnohem více. Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc., vysvětluje „ Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“. Když však v Evropě se fašizující a neonacistické síly prosadí, nic nebude nemožné. Doufejme však v to, že k tomu nikdy nedojde.
Dr. O. Tuleškov
Jedna raději potlačená kapitola
Pracovní skupina si stanovila za cíl dosáhnout odškodnění pro sudetské Němce za nucené nasazení z Německo-českého fondu budoucnosti.
Raimund Paleczek, historik a předseda sudetoněmeckého institutu v Mnichově, označil ve své prezentaci historii zajateckých táborů pro internaci sudetských Němců, před 70 lety v letech 1945-46 v Čechách, za "raději potlačenou kapitolu ze společných dějin". Odkázal na rozhodnutí rozpočtového výboru Spolkového sněmu dne 13. listopadu 2015, který přiznal jako symbolickou náhradu německým nuceně nasazeným 50 milionů EUR v rozpočtech let 2016 až roku 2018. V rámci tohoto režimu němečtí státní příslušníci nebo příslušníci německých národnostních skupin, kteří byli přiděleni v období od 1. září 1939 do 1. dubna 1956 cizí mocnosti za účelem nucených prací, obdrží jednorázově odškodnění 2.500 euro. Tento úspěch - aktuální směrnice o zadávání zakázek na daný účel v § 1 - "Odškodnění za těžký osud", náleží první skupině obětí událostí po druhé světové válce, která má státní odškodnění, řekl Paleczek.
Dlouhá léta sledovaný projekt vyhnanců a sudetských Němců pro skupinu sudetských Němců nazval "otcovským projektem", do kterého byl sám přímo zapojen. V historickém přehledu připomněl, že v roce podepsání česko-německé deklarace - 1997, obdrželi čeští nuceně nasazení, za uznání jejich těžkého osudu, odškodnění 4.000 DM. Navíc byl vytvořen společný projekt na podporu porozumění Německo-český fond budoucnosti a byl vybaven značnými prostředky. To odpovídalo názoru sudetských Němců, kteří měli nějaké zkušenosti ze setkávání, že je také třeba řešit sporné otázky společné historie.
Paleczek: "V následujících letech došlo na sudetoněmecké straně k názoru, že německým nuceně nasazeným je třeba poskytnout odškodnění, a to po vzoru odškodnění českých nuceně nasazených, v podobě peněžité dávky jednorázově. Na podzim roku 2000 založila Ackermann Gemeinde pracovní skupinu pro plánování a realizaci této politiky v kanceláři Mnichově. Ta sestávala ze dvou zástupců tří společenských institucí sudetoněmecké etnické skupiny: sudetoněmecké sociální pracovníky, sociální pracovníky Ackermann-Gemeinde a sociální pracovníky Seliger-Gemeinde.
Předsedou sedmičlenné pracovní skupiny byl nyní zesnulý bývalý státní tajemník D. Wolfgang Egerter. "Pracovní skupina si stanovila za cíl dosáhnout odškodnění pro sudetské Němce za nucené nasazení z Německo-českého fondu budoucnosti. "Projekt se nepodařil na podzim roku 2003 ze dvou stran: V České republiky pro bývalého prezidenta Václava Klause. Také to se nepodařilo na ministerstvu zahraničí. "Překážka nacionalistického Klause nepřekvapila. Nechutná však byla německá překážka. Antje Vollmerová, v té době členka Strany zelených, v radě Fondu budoucnosti projekt úspěšně torpédovala. 150.000-200.000 sudetských Němců bylo internováno před 70 lety. Paleczek mnoho let zkoumá československé internační tábory v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku a složení vězňů. O svých poznatcích referuje v Sudetendeutsche Zeitung v několika pokračováních od února 2016. Odškodnění pro německé nuceně nasazené označuje za dobré a správné.
Paleczek: "Německá vláda tedy po 70 letech přiznává odškodnění poválečným německým nuceně nasazeným. To je jistě dobrá věc. Ale nebylo by mnohem důležitější, aby převzaly odpovědnost vlády zemí, které utrpení v minulosti způsobily? Odpověď na tuto otázku vládám v Praze, ve Varšavě, v Lublani, Záhřebu a jinde také přijde v budoucnu. Nicméně, dotyčné osoby se toho nedožijí!" Pro něj, Paleczka, je znamením suverenity otevřené společnosti se stabilní demokracií, že se věnuje temným stránkám své vlastní historie. Z pohledu sudetských Němců je možné z tabulek úmrtí počítat, že naživu je doposud pět procent osob postižených před 70 lety. Jsou to z odhadovaných 60.000 až 80.000 nuceně nasazených asi 3000 až 4000.
Spolkový sněm pošle zástupce
Klaus Brähmig, předseda poslanecké skupiny pro vyhnance přesídlence a německé menšiny parlamentní skupiny CDU / CSU, se zabývá aktuálními otázkami a výzvami vyhnanecké politiky. Brähmig, jehož působností je i Německo-český fond budoucnosti, je dobře informovaný politický představitel. O finanční podpoře důležitých projektů německých menšin ve východní Evropě ze strany federální vlády jsme informovali v SDZ 46/2016. Nová koncepce na podporu kulturního dědictví Němců ve východní Evropě, v souladu s odstavcem §96 spolkového zákona, zůstává důležitým úkolem, ujistil Brähmig.
Sudetendeutsche Zeitung, 2.12.2016, str. 3, 5, bez autora a značky, Německo-česká kultura vzpomínání, Týdenní seminář v Heiligenhofu - část II, pokračování
Listy č. 212, připravil Dr. O. Tuleškov
Jsou současné vztahy mezi Německem a Českou republikou skutečně nejlepší v historii
„…Rozhlasová stanice Deutschlandfunk ve svém zpravodajství zdůraznila opakovaná prohlášení obou prezidentů o tom, že vztahy Německa a Česka jsou nejlepší v historii a že základ vzájemného partnerství je nezávislý na politické situaci v obou zemích…“
(Výňatek z článku „Babiš přivítal Steinmeiera v Hrzánském paláci. O čem diskutovali?
13:01 27.08.2021, Sputnik)
Tak jaké jsou česko-německé vztahy ve skutečnosti? Abychom mohli pravdivě odpovědět na vznesenou otázku, podívejme se na několik zvlášť významných skutečností, které negativně či pozitivně ovlivňují kvalitu těchto vztahů.
I. Reparace, které nám Německo dosud nezaplatilo
ČR je nástupnickým státem České a Slovenské federativní republiky. Její nárok na reparace od Spolkové republiky Německo, jež je nástupnickým státem nacistického Německa,, je založen na následujících právních skutečnostech:
1. Na Pařížské reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945), která náš nárok na reparace od Německa zakládá. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jejím jedním ze signatářských státu.
V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat.
Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.
Naše nároky na reparace nejsou promlčeny, ani jsme se jich nevzdali. Trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá. V souvislosti s tím zdůrazňujeme, že je otřesné, že ani za 76 let nám SRN nebyla schopná reparace zaplatit. Dosud nám zaplatila přibližně 0,5% z celkové částky. Současné Německo o sobě tvrdí, že je právním státem, proč tedy takto dlouhodobě zraněné právo nezhojí splněním reparačních povinnosti vůči nám?
V souvislosti s tím navrhujeme, aby všechna fakta, která o reparacích soustředilo a soustředí v budoucnosti, MZV ČR byla v brzké době zveřejněna na jeho stránkách tak, aby byla dohledatelná. Jako občané ČR v souladu s Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, máme právo na takovéto informace a tohoto práva se dovoláváme.
2. Na jednom z principů mezinárodního práva, který jednoznačně říká, že agresor je povinen své oběti uhradit škody, které jí agresí vznikly.
Ani dnes není pochyb o tom, že agresorem bylo Německo a my její obětí. Uvedený princip mezinárodního práva platí obecně. ČR ani SRN jej jednotlivě ani společně nemohou měnit. I z hlediska uvedeného principu naše právo na reparace trvá.
3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR.
Posledním z nich byl H.-D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou otázkou, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.
4. Naše právo na reparace od SRN trvá. Obrátili jsme se peticí “Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum“ nejen na Ing. A. Babiše, předsedu vlády ČR, ale také na Petiční výbor Evropského parlamentu a A. Merklovou, kancléřku SRN.
Pan premiér Babiš i Ministerstvo zahraničních věcí ČR zastávají stanovisko, že „Je potřeba připomenout, že již v roce 1997 v česko-německé deklaraci, kterou přijaly ČR a SRN, se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují…“.
My jsme přesvědčeni, že tomu tak není. Především je nutné zdůraznit, že naše právo na reparace prvotně založila Pařížská reparační smlouva, jejímiž signatáři jsou USA, Velká Británie, Francie a další. K nim patří i Československá republika. Pokud dojde k rozporům mezi touto mnohostrannou mezinárodní smlouvou a Česko-německou deklarací (ČND), pak v rozporných ustanoveních je ČND neplatná. Nadto v dalším našem výkladu ukážeme, na jednotlivých konkrétních případech, že německá strana již dlouhodobě a opakovaně ČND porušuje, aniž by naše ústavní orgány by na toto jednání německou stranu upozorňovaly, aniž by proti tomu ve významných případech protestovaly.
V této souvislosti je důležité zaznamenat i následující fakta. Německo jako bývalá koloniální mocnost samo označila své jednání v Namibii na přelomu 19. a 20 století, jehož se dopustilo proti domorodým kmenům, které povstaly proti jeho kruté nadvládě, za genocidu a nabídlo své bývalé kolonii i odškodné. Jeho výši však rada náčelníků označila za potupnou a německou nabídku odmítla. Jednání s vyloučením veřejnosti zřejmě mezi oběma stranami dále probíhají.
Zatímco v Namibií Němci zabili nebo zavraždili přes osmdesát tisíc domorodců, naše oběti v druhé světové válce dosáhly počtu 360 tisíc lidí. Materiální škody, které nám způsobilo Německo, dosáhly téměř 360 miliard Kč v hodnotě z r. 1938. Zatím nám Německo zaplatilo necelých půl procenta z reparací, které nám dluhuje.
Německo nám reparace nezaplatilo a zřejmě zatím nemá ani v úmyslu je zaplatit. V Polsku a Řecku vláda i parlament určily výši reparací, které hodlají na Německu vymáhat. Německo jejich nároky odmítá. Oba státy však trvají na svém. U nás je situace jiná. Vláda ani parlament zaujímají jinou pozici než ústavní orgány Polska a Řecka. Domníváme se, že jim chybí odvaha obrátit se na SRN s podnětem na zahájení jednání o dlužných reparací.
Když si uvědomíme, v jaké době žijeme, jak náš státní dluh roste, jak miliony žijí v chudobě či v nedostatku, jak probíhají každoroční zápasy o vyšší důchody, které by zajišťovaly jejich uživatelům důstojnější život, kdy také jde o přehazování několika miliard z jedné rozpočtové kapitoly do druhé, a na druhé straně necháváme bez povšimnutí 6 - 8 bilionů korun, které nám Německo na reparacích dluhuje. Je to k nevíře, ale je to pravda.
Starší generace zažily jak rok 1938, tak i šestiletý krvavý teror v protektorátu, zažily bídu i podvýživu, různé nemoci z nich plynoucí. Po roce 1945 jsme museli vlastníma rukama odstraňovat následky války a německého „válečného hospodaření“. Kus našeho života na to padlo.
Naše právo na reparace dále trvá. Je nepromlčitelné. Nyní jde o to, abychom své právo dovedli také uplatnit a získat biliony korun, které by umožnily oddlužení státu a stamiliardové investice do ekonomiky a sociální oblasti. Tak by bylo pomoženo našemu státu, národu, každému z nás. Dobré účty dělají dobré přátele.
Reparace, které nám Německo nezaplatilo, nám neumožňují říci, že vztahy mezi ČR a SRN jsou tak dobré, jak nikdy dříve v dějinách nebyly. Libovat si může pouze dlužník, nikoliv věřitel, který bezmocně pláče.
Proč ta nenávist Němců k Československu a všemu českému?
E. Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jelikož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německá republiky jedinou Velkoněmeckou říši.
Podíváte-li se dobře na mapu střední Evropy, jasně uvidíte, jak naše republika je vklíněna mezi Německo a Rakousko. Proto pangermánským plánům na vytvoření Velké německé říše překážela a dosud překáží. Pokud bude existovat ČR, velké Německo nevznikne. Proto určité síly v Německu se snaží, za pomoci proněmecké páté kolony u nás, o rozložení naší státnosti a českého národa. Začínalo to pokusy o převyprávění našich dějin. Nedostižným borcem v tomto směru byl „lidovec“ dr. P. Pithart, který za pomoci dalších dvou spoluautorů, vytvořil dílo jménem Podiven. V něm se můžeme dočíst o naší ubohosti, méněcennosti, a závislosti na skvělém německém národu. Díky polistopadovému vývoji jsme však dnes na Německu fakticky závislí. Musíme si nechat líbit obviňování z toho, že jsme váleční zločinci, že jsme se dopustili zločinů proti lidskosti a dokonce genocidy. Nejen představitelé tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, ale i někteří němečtí ústavní činitelé prohlašují, že dekrety prezidenta republiky jsou zločinné a musí být zrušeny a zrušeny budou, poněvadž údajně jsou, kromě dalšího, v rozporu s evropskými hodnotami. O ČR se již mluví jako o německé kolonii či protektorátu.
Posselt na řezenském sjezdu SL dokonce fantazíroval o tom, že Evropa potřebuje nové silné srdce, které bude vytvořeno z Bavorska a zemí bývalého Rakouska- Uherska, včetně českých zemí. A to je úkol, jak řekl, nejen pro bavorskou politiku, ale i pro českou. Samozřejmě v tomto projektovaném novém složeném státu bychom se stali opět jen zemí, svou státnost bychom ztratili.
Na sjezdu v Řeznu byli i naši diplomaté, včetně T. Podivínského, našeho velvyslance v Berlínu. Tento pán řečňoval i na sjezdu. Bohužel se ani nezmínil o přetransformování střední Evropy, jak jej nastínil B. Posselt. Nikdo na sjezdu ani po něm proti uvedeným posseltovským plánům neprotestoval. Naši ústavní činitelé mlčí jako ryby. Dělají, že o tom neví. To se opakuje již celá léta. Bez ohledu na realitu tito naši mocipáni pějí sborem a někteří i sólově, jak česko-německé vztahy jsou dobré jako nikdy předtím. A v takové situaci se nacházíme již desetiletí. Nejde tedy o selhání jednotlivců, ale o nastavený systém, který se opakuje vždy ve větším rozsahu a se silnějším důrazem. Zbývá tedy otázka, jak dlouho ještě bude trvat, než kvantitativní změny přerostou v novou kvalitu? Někteří naši politici dokonce mluví o tom, že naše republika by se měla stát jednou ze zemí SRN.
ČR podle plánu určitých sil má zmizet, rozplynout se. Tak by překážka pro vybudování velkého Německa byla odstraněna. To by však nebyl konec snažení německých imperiálních sil, ale pouze nový začátek. Německé ruce sahají dokonce i ke Kaliningradu.
Žijeme v přelomové době. Dochází k postupné přeměně dosavadního monopolárního světa v multipolární. Je pravděpodobné, že v tomto procesu některé státy zaniknou, jiné vzniknou. V této nebezpečné době nemáme v Evropě ani ve světě nějakou mocnou oporu, která by nám umožňovala bouřné údobí bez úhony přežít. Srbsko sadilo na Rusko. To slíbilo, že zaručí svrchovanost srbského státu a jeho hranic. Můžeme se obrátit na Rusko, aby se stalo také našim garantem? Snad dříve ano. V nedávné době však naši rusofobové v cizích službách naše přátelské pouto k Rusku se snažili přeseknout. Na mezistátní úrovni byli celkově úspěšní. Tradiční přátelské česko-ruské vztahy v občanské oblasti, byť narušené, existují však i nadále. I naše vztahy s Čínou se těmto harcovníkům hrubě nelíbí. Dělají vše možné, aby je zkalili. A daří se jim to.
V této situaci německý vliv na nás roste. Kdo nám pomůže? Pokud si nepomůžeme sami, naše budoucnost bude vážně ohrožena. Už nyní máme svého Moravce. Hledá se jen nový Hácha. To ostatní nám bude naděleno našimi „dobrými přáteli“. Dr. O. Tuleškov
Napsal Vox Populi,VK
Už při prvním spatření jeho tváře a při prvním zaslechnutí jeho hlasu musel každý vnímavý člověk konstatovat jediné: tenhle odsvěcený farář se přírodě a Bohu nepovedl, je to kaz, který se neštítí a ani v budoucnu nebude štítit jakéhokoli činu směřujícího proti dobru a lidství, a stejně jako se vzdal svého náboženského poslání, vzdá se v budoucnosti i zájmu národa, ze kterého vyšel. Vzdá se všeho ušlechtilého, co mu lidé z jeho okolí kdy vštěpovali, zboří mosty, bude brojit proti svým, a s veškerou náruživostí zla v sobě bude sloužit cizím, pokud ovšem shledá zabezpečeným, že ti cizí jsou dost silní na to, aby ho v jakékoli možné krizi před jeho lidmi ochránili. A aby mu poskytli cosi jako kredit svého zahraničního zastánce a podporovatele, nad všechny ostatní cennějšího o to, že pochází z tábora těch, kteří z vůle a rozhodnutí oněch lidí cizích, měli po vítězné válce proletět komíny koncentráků k nebi hned po židech.
Což byl přesně typ člověka, vhodného pro to, aby se v roce 2016 jako první člen české vlády (ministr kultury), účastnil sudetoněmeckého sjezdu v Norimberku, čili srazu těch, kteří na Hitlerův rozkaz rozbili náš stát Čechů a Slováků a uvrhli nás do německého područí, v němž jsme měli už definitivně a naposledy vydechnout.
„Milí krajané (Liebe Landsleute)“ oslovil ministr Herman shromážděné sudetoněmce, kterýmžto oslovením neučinil nic menšího než to, že se jím pokusil rozbít či aspoň očernit poválečné uspořádání Německa a Evropy, jak o něm v roce 1945 rozhodly vítězné mocnosti (USA, Britanie a Sovětský svaz), na konferenci v Postupimi, obrátit výsledek války v její pravý opak a všeobecně známé násilníky a utlačovatele proměnit v jejich bezbranné oběti.
Jak „milí“ tito Landsleute zvláště na nás Čechy a Slováky byli a jak vlídně na nás nahlíželi, dokládají tato zachovalá hlášení RSHA, čili Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, jak je v knize So oder so uvedl historik B. Čelovský:„Německé obyvatelstvo v Sudetech bylo atentátem na R. Heydricha nanejvýše rozhořčeno a žádalo o nejpřísnější represálie až po zastřelení tisíců Čechů (1. 6. 1942) „Také nyní požadují němečtí obyvatelé likvidaci českého problému co nejradikálnějším způsobem (11. 6. 1942)
A o jaký způsob jde, osvětlil tento tajný oběžník vedoucího kanceláře NSDAP Martina Bormana ze dne 8. 6. 1942: „Je již dnes slyšet hlasy, že jakmile se dokončí evakuace (rozuměj zabití a spálení -pozn. LM) židů, musí se začít s vysídlením (čili téhož – pozn. LM), Čechů“.
Tolik k plánu našeho konce, který sice nevyšel, ale vyšlo aspoň cosi jako jeho ne sice plnohodnotná, ale i tak cenná obměna, spočívající ve skutečnosti, že to, co oslovením sudetských Němců „Milí krajané“ náš bývalý ministr v roce 2016 mínil, se stalo i dnešním stanoviskem Evropské unie i celého západního světa – a teď jde už jen o to, aby se stalo i stanoviskem a názorem nás Čechů. Abychom i my konečně pochopili, že v Postumimi Angličané a Američané Stalinovi zbaběle ustoupili, že všechna utrpení 2. světové války nezačala německým útokem na Polsko, ale uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop, že Sovětský svaz byl vždy rozhodnut Německo napadnout, takže Hitlerova válka proti SSSR byla skutečně jen válkou preventivní čili obrannou – a že tedy nebýt SSSR, byl by ráj na zemi, a byl by jím i dnes, nebýt Ruska.
Divíte se tedy dnes tomu, že náš někdejší ministr, který už v roce 2016 tohle vše chápal a tomu všemu dobře rozuměl, si na letošní sudetoněmecký sjezd v Mnichově zajel převzít nejvyšší ocenění sudetských Němců, jímž je Evropská cena Karla IV? Která tak neodbytně připomíná protektorátní svatováclavskou orlici, jež zřejmě byla sudetoněmecké ceně Karla IV. vzorem. A to ve všech ohledech. Lubomír Man
Vážení přátelé,
jít k volbám a volit vlasteneckou stranu či hnutí je naše povinnost. Mezi hlavní vlastenecké subjekty patří: KSČM, SPD a Trikolora (abecední pořadí). K dalším počítáme na příklad Alianci národních sil.
Jde nejen o to volit jeden z uvedených subjektů, ale také po volbách přispívat k jejich dobrým vztahům. Do vlasteneckého spektra KSČM patří. Na politickém ošklivci již dávno není její místo. Vidíme tam však Piráty, ODS, STAN, TOP 09 a KDU-ČSL. Tyto strany jsou pro vlastence nevolitelné, a to nejen pro jejich germanoflilní a „sudetoněmecké“ zaměření.
Přejme si, aby vlastenecké subjekty dostaly tolik hlasů, aby bez nich nemohla být nová vláda ČR vytvořena. Přispějme k tomu každý, jak můžeme.ČNL
Poznámka závěrem
Na naše stránky denně celkově přichází něco málo přes 1000 hostí. Ano, je to menší návštěvnost asi o polovinu než v dřívějších dobách, kdy internet byl méně „vázaný“ různými zásadami. Naše brožurky dále vycházejí. Tentokrát budou expedovány o něco později než obvykle. Důvod? Volby do Poslanecké sněmovny. Věříme, že alespoň některým z jejich čtenářů poskytneme zajímavé, potřebné a použitelné informace. ČNL
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 740. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 11. září 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz